VII.

Jako spokojený stařík z rohu náměstí se dívá nízký, čistý hnědý domek se zamříženými okny.

Kolemjdoucí (hlásí-li se ku praporu vládní strany) uctivě a slepě jaksi pozdravují v krajní okno.

„Volný Občan“ však v ně cílí každých čtrnáct dní svým vtipem, jeho stoupenci se zubí zlobně v ně a vyzývavě –

a přec v okně tom je klidno, po celý den nemihne se lidská tvář v něm, tiše visí obloukovitá dvě křídla

záclon krajkových až dolů. Za nimi však v stínu skryta po celý den nad punčochou sedí paní toho domu.

Jako stará zlobná sfinga s fauteuillem se zdá být srostlá, nepovstane, nepohne se, jenom její tlusté prsty

pohybují mrštně dráty. Ostré brejle v rudých lících sedí na širokém nose, pod skly hrá dvé šedých očí

jako kapky rtuti. Měří náměstí si s prava v levo, z dola nahoru, a pranic neujde jí: člověk, zvíře,

papíru list větrem hnaný, žádné okno na náměstí, žádný vikýř v ploše střechy. Vdova letná to (muž její

býval kdysi prvním radním, při podzimních honech vrazil mu kýs nemotorný střelec celý náboj do břicha),

dceru má, již třicet vesen činí hořkou jako ocún, skrovné příjmy z domu, polí stěží dovolují vést jim

slušný život patricijek – a tak z života jí zbývá trpký vztek na vlastní osud, nevraživost na rod lidský.

Jako onen starý Merlin, o němž pějí romantici, u okna dlí na výstupku, bystrým zrakem pozoruje

života vznik, zanikání; v její hlavě složeny jsou minulé a příští časy, všecky nejtajnější činy

křehkých městských spolubližních – a to všecko jest jak balsám její rozezlené duši... Bylo to den po výletu.

Záhy z rána kolem osmé, kdy se po náměstí loudá městská mládež s kabelkami, vyšla paní purkmistrová

nad obyčej rychlým krokem z domu svého. V dlouhém plášti barvy kávové, jenž v chůzi nepokrytě ukazoval

bílou spodničku, bez pudru na lících, a vlasy zřejmě nečesané, nepálené, chvějíc chřípěmi, šla přímo

k domku v rohu na náměstí. Vešla v pokoj. Na výstupku u okna ční nad punčochou vážná přísná paní domu.

Frau von Fischmeister tu sedí ve vojenské přímé pose vedle ní. Dál v polokruhu paní komisarka, dáma

plná pih a šilhající, paní poštmistrová, tenká s voskovitým obličejem, Frau von Janík, sešlá vdova,

majitelka čtyřech domů. Všecky v pláštích, u všech čouhá dole spodnička a všecky jen tak nakvap učesány.

Stranou opírajíc ruku o piano stojí suchá, svadlá dcera paní domu. Paní purkmistrová stane

v prostřed jizby beze slova. Zraky její setkaly se kmitem s očima všech paní, kývne třikrát vážně hlavou,

jakby řekla: Tu to máme! Vidíme to! – Přistavila mlčky židli do půlkruhu. „Škandál!“ vyhrkne teď náhle

Frau von Fischmeister. A všecky kývly hlavou. Plná prsa purkmistrové vypjala se: „Já to řekla! lch sag’s immer:

man hat eine gute Nase!... Teď jsme všechny blamovány! Celé město blamováno! Jenom doktor mne si ruce!

Jeho Schandblatt má co žvýkat na půl roku! Škandál. Škandál!“ „Bubenstück,“ dí Frau von Janík, „od Jiřího! Inu, Praha!

Prager Leben!“ Paní domu zdvihla ruku k svojí dceři: „Clotild, geh’ jetzt in die Küche. Tohle není pro tvé uši.“

„Aber Mama!“ „Clotild!“ Nyní Clotild vyšla, bouchla dveřmi. „Tak je celá familie“ – suše, přísně započala

paní domu, „jeho otec –“ ze skříně svých upomínek tahá nyní historii nemorální, bezestudnou

o Jiřího otci. Dámy vpadnou místy: „Schrecklich!“ „Škandál!“ Paní purkmistrová: „Schauťs mal an! Das sag’ ich immer!“

Paní domu přidá ještě jeden příběh o dědovi. Zas ty výkřiky, zas údiv. Dokončila. Malá pausa.

„Arme Räthin!“ vzdychla nyní purkmistrová. „Jakou lestnou záminkou jen omámil ji!“ „Radová je tady trochu –

už vom Haus aus“ – komisarka chvěje prsty pravé ruky kolem čela – „to já myslím.“ „A ten tatík, raportoval

mi teď zrovna ráno Kavka,“ vypravuje purkmistrová, (Kavka, městský strážník, vždycky z rána zajde k purkmistrovům

do kuchyně, purkmistrová při snídaní vyslýchá pak, kdo a kdy šel v noci domů, v jakém stavu, z které krčmy,

a tak dále), „zašel k sedmé do dvora a za pár minut šel zas nazpět. Kavka, sag’ ich, ist ein geriebener Kerl,

přitočí se chytře k němu, a ten starý začne chválit svoji dceru, starou paní, Jiřího a naše město –

danke bestens. Kavka zkrátka dověděl se, že pan Jiří vyvatoval jeho kapsy penězi – man sieht ja daraus,

dass ein Vergnügen Geld kostet. Starý dal se nazpět k Praze. Kavkovi řek’, že zas přijde, že jsou tady dobří lidé,

že by se sem nejraději přestěhoval – schöne Absicht!“ Zase pausa. Komisarka vidouc nyní vhodný moment

k účinlivé jakés řeči, zakašlala, její oči začly šilhat ještě více a již přitlumeným hlasem

mluví o té kastě dívek, k nimž se čítá slečna Lucy, vypravuje o těch domech, kde prý jest jich deset, dvacet,

o těch malých pokojících, o tom, jak jsou zařízeny, o těch orgiích, jež pášou se tam v žhavých chvílích nočních,

– purkmistrová při tom stranou hledla na ni: komisarka v chvilce té jí připadala jako hladovec, jenž vábí

před oči si mísy jídel; druhé dámy naslouchaly pozorně, jak naslouchá se starým, dávno známým řečem,

jež se však zas rády slyší – komisarka mluví dále, volí plná sytá slova, místy illustruje gestem,

místy přimhouřením očí. Hovor o tom rozpředl se. Frau von Janík, poštmistrová vědí mnohý pěkný detail.

Frau von Fischmeister tu vstane: „Všimly jste si včera dobře, jak se nápadně až točil Jiří kolem Andy berních!

Anda ist ein g’scheites Mädel, ale bude přece dobře dáti pokyn staré berní. Taký ptáček má se držet

fern vom Leibe.“ „Jen tak vědět, co si Räthin o tom myslí,“ zabočila poštmistrová v staré thema. Paní domu

punčoše v klín dala klesnout: „Man kennt ihre Affenliebe zu dem Neffen. Naposledy souhlasí a bude ráda,

že pan Jiří má svůj magnet hezky doma.“ „Škandál, škandál!“ konstatuje Frau von Janík. „A což včera – viděly jste,

jak ta naše reine Taube dlouho zdráhala se hráti?“ zahovoří purkmistrová, „a jak hned pak uletěla? –

Svědomí ji asi hryzlo v slušné lidské společnosti. Vynašla si Jakobína stranou v lese. Vrána k vráně“ –

Se stěny teď zahrčely hodiny, jak chorý člověk, jenž chce kašlat, a teď bijí: jedenáctá. „Ach, schon zehne!“

vyskočila purkmistrová, „Mittagessen!“ Dámy za ní. Purkmistrová otevírá dvéře. Clotild v tváři žhavá,

lesklé vypoulené zraky, nepadla div do pokoje. Purkmistrová usmála se. „Adie!“ poroučí se dámy.

Vyšly... „Clotild!“ „Mama, bitte.“ „Clotild, to je unanständig; za dveřmi se neposlouchá“ – – začla nyní paní domu...

Lucy vyšla s knihou v ruce kolem druhé odpoledne ze vrat dvorce. Stará paní dříme trochu po obědě,

v jizbě žhavo je a dusno, jízlivých much plno všude, jež v tu chvíli odpolední zdají se být nejčilejší.

Při obědě vyřídil jí Jiří jaksi ironicky pěkný pozdrav pana otce... Ach, ten otec... Otřásla se,

neptala se ani dále, kdy, jak přišel, odešel-li; měla v této chvíli pocit, jak by kostnatá se ruka

odkud’s z její minulosti byla vzpřáhla, jakby táhla dole za lem sukně její zas ji nazpět... Jedla málo,

nemluvila... Nyní kráčí v světlých pruhovaných šatech s rozepjatým slunečníkem zvolna k zámeckému parku.

Kráčí v slunci, v ulici té není stínu. Maně hledí na zeď světlem ozářenou, od níž teplo odráží se

žhavým proudem. Nepřemýšlí, pranic jí teď nenapadá, jenom pocit bezdůvodné stísněnosti leží na ní.

Stopuje ta hejna mušek, jež se na zdi vyhřívají; vyplašeny jejím krokem poloobloukem se vznesou,

blysknou kovovými tílky a jak hozeny dál padnou... Náhle vzhledla. Naproti ní kráčí paní Fischmeistrová

s komisarkou. Lucy pevněj vykročí, tu obě dámy přejdou na protější stranu... blíží se... jsou v jedné čáře...

Lucy uctivě se kloní... neděkují... hledí stranou ponořeny v živý hovor... přejdou... Zas, jak dříve, volněj

Lucy jde... tu cítí v týle onen jehlovitý pocit, jako když se někdo dívá na nás ze zadu. A maně

otočí se: Obě dámy stojí, dívají se za ní, Lucy znovu ukloní se jaksi plaše, rozpačitě –

neděkují zas, jen rychle otočí se a jdou dále... Lucy zarděla se rázem: instinktivních obav roje

prochvěly jí. Konejší se tím a oním – ale osten neznámý tkví v hloubi duše... Vešla v park. Směs různých vůní

zavane k ní. S levé strany karafiáty se pestří, střemchu tuší kdesi v blízku, agáty a prvé růže;

nyní ořechové listy zápachem tu převládají, vešla v obrovskou jich alej. Pěšinkou se dává v Ievo

k staré rokokové části. Blízko cesty v bujné trávě chvilkou poskočí kos tiše, tajnůstkářsky jaksi hledí

na ni čiperným svým okem. Pěnkava se hlasně ozve takřka nad samou jí hlavou. Včely šumí jí kol ucha –

jinak ticho... svaté ticho... Sejde po kamenných schůdkách, na jichž zábradlí se tyčí otlučené dávné sošky,

v starý park. Zde jasan, platan, kaštan s růžovými květy, staré břízy stelou na zem neproniknutelné stíny.

Vzduch tu chladnější je, vlhčí. V staré fontaně, kde nymfa obemšená, bezruká, už dávno nechrlí víc vodu,

leží plno hnících listů. Rozvrácená lávka místem do stínu se tulí větví. Stromů vrcholy se chvějí

teskným šumem. Lucy maně stoupá tiše, opatrně, jako by se bála rušit sny té mrtvé minulosti.

„Ještě tišej!“ ozvalo se náhle vedle. Uleknuta Lucy stane. Větev habru odhrne se, na lavičce

sedí on tam, souchotinář, divná včerejší ta známost. Zas tak klidně hledí na ni, pravé oko zas se kamsi

odchyluje – zelený stín leží zas na jeho lících zapadlých. – A Lucy stojí, cos ji zdržuje tu – hledí

na vyhublou jeho ruku. Zas ta soustrast prochvěla jí, ráda by mu řekla cosi příjemného – jemně, tiše

ptá se nyní: „Je dnes lépe?“ On se usmál. „Není. Bude“ Mlčí oba. Ona cítí, že by zas už jíti mohla,

ale divná sympatie zdržuje ji. „Co to čtete?“ ptal se tiše. Dá mu knihu. „Verše!“ ušklíbl se náhle.

Tázavě se na něj dívá. „Nenávidím z celé duše tohle dnešní rýmování,“ rozčílil se, „nepoctivec

je dnes básník! Jak má napsat jenom řádku, nadýmá se, krouží slova, věty, rýmy – čert by vzal ho, aby mluvil

trochu lidsky! A co píše? O lásce a o věrnosti, o hvězdách a o měsíčku, slaví dobro, klne lotrům,

líže boty starým králům, rytířům a jejich slečnám, prorokuje krásné časy vlasti svojí, všemu lidstvu –

oh, ty skostnatělé pojmy, kterým dávno morek schází! Ovšem, komu pak to píše? Našim buržoům! A ti jsou

každým coulem praktikové! Dá-li šesták za tu knihu, chce z ní také něco míti! Chválu starých dobrých časů,

proroctví, že přijdou lepší – to si buržoa rád přečte. Potom hymny humanity, spravedlnost, soucit, světlo,

ctnost a dobro – pějte mu jen tyhle jeho ideály, jakobyste zašimrala na zádech jej – to jej blaží,

tak to rád má, když on za čas po svazečku veršů sáhne! Ne, že by to našlo ohlas v jeho duši, srdci, krvi –

ne, ne, ne; však on si myslí vcepovaným školským zvykem, že to krásné, že to dobré, že to neuškodí jemu,

jeho synům, jeho dcerám – a pak: je to slušné tiché! Jen nic bořit! To mu ruší jaksi nervy! On se bojí

převratů, všech revolucí. A tak naše poesie konservativním tím proudem plyne celá – celá, celá!“

hodil knihou na lavičku. „Co nám po tom!“ utišil se pohledem si měře Lucy, jejíž výraz zřejmě děl mu,

že mu mnoho nerozumí. Ale oči se jí leskly rozechvěním; mile zněl jí ten zvuk hlasu, zdál se být jí

pravdivý a přesvědčivý, a tak myslila si pouze, že to pravda... „Ukryjte se,“ šeptal náhle ukazuje

vedle sebe na lavici. Lucy bleskem ohlédne se a již sedí. Dvojí kroky vržou v písku... objevily

se již hlavy: jedna patří štíhlé berních plavovlásce, druhá Jiřímu... On hledí na skráně jí... ona stranou

– vypočtený dívčí pohled! – „nezamiluji se nikdy, ideálem mým by bylo žíti ve zdech kláštera“ –

pokračuje ona v jakéms roztouženém povídání – – Přešli... krok i hlas jich tichne... „Jiří, Jiří, hloupý kapře,“

smál se chorý. „Vy jej znáte?“ „Spolužák můj... kdysi přítel... Komické,“ smál zas se náhle, „jak on, znatel ženských srdcí

(jak se chlubíval), on, sytý všech těch radostí a slastí, domnělý ten omrzelec, chytrák, diplomat ten lásky –

chyt se zde na první žabku, jež mu vběhla v cestu! K smíchu! Nu, a bude z toho svatba. Slečna má as dobrý instinkt:

trochu venkovského smíchu, jakás cudná zdrženlivost a zas trochu vyzývavá – na to nátěr romantické

sentimentálnosti – a hle, to je žížalka, jíž chyt se blaseovaný náš kapr – pánbu štěstí – jako říká

moje matka, za dva roky začnou tloustnout, omrzí se, potrápí se, pak si zvyknou – hu, ten život je přec fádní!

Konečně však – celé žití je tak něco vedlejšího, provisorního – a je to jedno, jak to prožíváme...“

Lucy byla zaujata celou ženskou zvědavostí jenom tímto novým párkem. Zvědavostí jen – nic více.

Jinak spokojený poklid, když tak přešli, pad jí v duši. Napadlo jí, tak že asi stromu je, když odříznou mu

suchou ratolest... Ten poměr ku Jiřímu je teď jasný, pouhé sesterství... Tak ráda oběma těm přála štěstí,

i ten Jiří jevil se jí náhle lepším, cítila teď, že mu cosi odpouští, že smiřuje se, že mu doma

stiskne ruku... A dál cítí, že ji cosi přibližuje k tomu neznámému vedle. „Moje provisorium též

ukončí se,“ dodal tvrdě víc už jaksi pro sebe jen. „Teď jste ještě nezakašlal,“ těšila jej. „Není co snad...“

jeho ruka kvapně chytla ruku její. Překvapena trhla sebou, hledla na něj – ale v ráz jej chytla druhou.

Náhlá slabost posunula na křivo jej, mdlý lesk polil oči jeho, příšerně bled zdál se v zelenavém stínu

jeho obličej, tak chrče oddychoval namáhavě. Ustrašeně na něj hledla: rázem nekonečný soucit

uchvátil ji – soucit?... jala do svých dlaní tuto hlavu, políbila jeho čelo, držela ji, rozechvěle

prsty svými pohrávajíc v jeho vlasech... v této chvíli dunělo to v jejích prsou, jak by širé řeky proudy

valily se jimi; mdloba opojná se lila k hlavě, k očím, k uším; kolem všecko zmizelo – jen oni zbyli – –

kol to prázdno šířilo se, rostlo nahoru a dolů – oni v středu... Otevíral zvolna víčka... neřek slova,

zadíval se kamsi v dálku mezi větve... potom lehce sundal její ruce, posed poněkud dál: „Dnes ne ještě,

za deset snad, za čtrnáct dní,“ odkašlával, „bude po všem.“ Lucy vhrkly slzy v oči. On se díval na ně dlouze,

spokojeně, jak by byly jemu úlevou. „Nu, vida, krásný západ,“ zašeptal si polohlasně... „Je to pravda,“

ptal se náhle silným hlasem, „že jste jeho... milenkou?“ Lucy vstala, všecka krev jí plála v tvářích: „Kdo to řekl?“

„Celé město.“ „Není, není!“ „Konečně,“ zas mluvil tiše s apatickým náhlým klidem, „co je na tom? Celé město

zná dnes vaši historii, život váš je jako kniha otevřená, kde kdo bude, pohází ji jenom blátem –“

Lucy sepjala teď ruce. „Přísahám vám: nejsem, nejsem. Bláto... ano, šla jsem blátem, ale chci teď žíti znovu...

nový život... jiný... čistý...“ slzy řinuly jí z očí. „Buržoa to nedovolí, utepe vás,“ řekl teskně.

„Nový život...“ opakoval, „oč se jedná? Aby lidé na vás dívali se jinak? Na vás jako sobě rovnou?“

Kroutil hlavou, „marno, nikdy. Buržoa nic neodpouští, nezapomene. Oh, chtěl bych dožít přec se oné chvíle,

až ten prohnilý svět jeho s všemi prolhanými řády, šalbou, klamem, blbstvím, zlobou, až to bude padat v trosky!“

Chvěl se jakýms vnitřním vztekem, hledě v prázdno, v zornicích mu zelený hrál odlesk listů jako jehly... Pak zas jakby

viděl směšnost svého vzteku, tiše hovořil: „Tak chtěl bych popohnat ty proudy časů o nějakých dvacet roků!

Za dvacet let bude jinak... Za dvacet let byla byste tady šťastna... za dvacet let i já umíral bych nerad...

Dnes jsme oba odsouzeni, oba ztraceni... A celkem: tenhle život!... Je to jedno, jak to žijem... je to něco

provisorního... snad potom bude něco... snad ne – kdo ví?“ Lucy neposlouchá, náhle jest jí jasným setkání to

s dámami dnes... Pocit hrůzy zachvátil ji. Celý park ten zdál se jí být nepřátelským, vzpomněla si na ten pokoj

na statku a starou paní, na ty dobré bledé oči, a jak děcku po mateři stesklo se jí po nich... Vstala...

s obličejem odvráceným podala mu tiše ruku... stisk ji mlčky... Odcházela, rychlej, rychlej, až jak v běhu

v aleji se zastavila, tam, kde ořechové listy silně voní... tou šla zvolna s hlavou nakloněnou k zemi

v oné tupé resignaci jako zvíře, které cítí zápach krve z porážky...