Zas jeden den se do Věčnosti klidí
a za ním plane purpur večerní...
Ach, opustit ty ulice i lidi,
to obé stejně bezkarakterní!
Vždyť vedetu lze povolat už domů,
má oči zemdlené a skleslou páž,
chce slyšet zase šelest našich stromů
a vidět rozepjatý obzor náš.
A což když, pošetilče, zapomněli
ti, kteří spali u nás, když jsi bděl?
Teď do šiků se staví národ celý,
hřmí trompety a pýcha září z čel –
Jen stůj tu v žáru slunce, zimním blátě
a trpělivě.... Přijde Jediná,
jež, kdyby všichni zapomněli na tě,
nikoho nikde nezapomíná.