Já ji viděl – duši biskupovu – půlnoc byla – nemohl jsem spáti – naduřelá vyšla asi z rovu – já ji viděl k nebi putovati.
Berlu měla, tou se opírala o hvězdy a černých mraků nával, pomalu se kachní chůzí brala – jak pan biskup zde už chodívával.
Šla a šla vám – tu ji dohnal letě bílý anděl – snad se k nebes bráně vracel z pochůzek svých na tom světě – a let srovnal podle kroků páně.
Ale v tom nad šibeniční horou čert se zjevil – roháč nevídaný – porostlý byl kůží černou, sporou, křídla měl jak netopíří blány.
A ten čert se k duši páně žene, že je jeho a že musí dolů, anděl prá však, že to biskup, že ne, že má místo u božího stolu.
A čert vyčte všechny hříchy páně, všecko do slovíčka bez okolků, kterak chlastal, žral, a že jak káně zkazil každou holubičku holku.
Anděl poslouchá to s nevrlostí, křídla spustí dopáleně s ramen, biskup že je biskup, a že dosti, že má místo v nebi a že amen.
Čert však na svém: pán prý spásu zmrhal a že vezme do plamenů pána – sápal se a plášť mu s oudů trhal, anděl dát ho nechce – podívaná!
A jak, lidičky, pan biskup chvěl se, jak se krčil, jak byl hezky malý, a jak od nich obou vzdálit chtěl se, co se o něj hádali a prali!
Pořádně se do sebe tam dali, křídly, rukama se o něj bili, peří, chlupy vám z nich poletaly až ten chumel zakryl oblak bílý.
Jen jsem zaslech, jak pan biskup křičí do té pračky úzkostlivá slova: – Nechejte mě, nechci být já ničí, na zem raděj chci se vrátit znova! –
Cookies on Poetry Cove