Dva dobrodružní čížci každým rokem
kukačku mladou měli ve svém hnízdě.
A živili ji, starali se o ní
od prvních svitů rána k pozdní noci,
neb její hlad byl bezměrný, křik valný.
A čížci sháněli a přinášeli,
a nenasyta polykal a křičel.
I drobné plémě vlastní zanedbali,
a němě dívali se, když ten hltoun
je tiskl, klofal, vyhazoval z hnízda.
Až přišla chvíle zmoudření, a čížci
se odebrali náhle v jiné kraje,
kde nové hnízdo sobě vystavěli
a po svém žíti začli. V starém hnízdě
kukačka opuštěná křičí dále
a zlobí se a otvírajíc zobák,
těm čížkům klne... Probíráme listy
a společnice moje tiše pěje:
Du brauchst mich nicht zu grüssen...