Jsme v kavárně. Dešť vzrost a sem nás zahnal.
Stoh žurnálů před námi rázem leží,
my listujeme. Duše toho města
k nám hovoří z nich. Zatajené hněvy,
bezmocné pěstě, zakalená závist –
oh, znám ty hlasy! Dřív k nám mluvívaly
jen povzneseným despektem. K nám, sluhům,
bezmocným rabům, bědným domovníkům
a odstrčeným pastorkům. Dnes takto.
Od vedlejšího stolu zaletají
k nám trosky hovoru: Ja, Gaunerbande...
die Czechen... Parvenüs... Ah, man wird sehen.
Má každý Hackenkreuz na statné hrudi –
naděje vlasti, studenti to řízní.
Má společnice notuje dál maně:
Du brauchst mich nicht zu grüssen...