Jdeme, jdeme
a máme jeden dojem: na návštěvě
jsme u mondení dámy. Její salon
už mluví jen o krásné minulosti,
plyš vyrudlý a záclony jsou sešlé,
skříň, kde se šperky skvěly, dnes je prázdná,
koberec špinav, vyšlapán a sešlý
a paní domu, pověstná svou krásou
a přístupností, hledí tupě na nás,
zrak nestydí se víc už za tu bídu,
líčidla není na odkvetlých lících,
šat teskně mluví o pěknějších časech
a všecko hlásá tupou resignaci
a beznaděj. – Du brauchst mich nicht zu grüssen
ševelí – zbytek pýchy – s retů svadlých,
jak echo písně mojí společnice.