Vlhnou stěny
paláců pyšných – ach, ty smutná pýcho!
Jsou oprýskány, špinavá jich okna
se tupě dívají do kalných ulic,
jak oči slepců blánou potažené.
A po ulicích pádí hlučně auta
ubohá, sešlá, stroje anno kdysi,
a lidé chodí: všecko ustaráno,
vše jakby mělo v hlavě těžký problém:
co dnes, co zítra? Žebráků tu plno
a mrzáků – ti prodávají květy,
pitvorné hračky, zápalky. A jiní
vzít program nutí do jakéhos baru.
A dívky, ženy zpytujícím hledem
každého muže rychle oceňují –
Du brauchst mich nicht zu grüssen – tiše šumí
z rtů mojí společnice.