Jdem po Ringstrasse. Moje společnice,
žulový člověk český, notuje si:
Du brauchst mich nicht grüssen – efemerku,
jež sladkým smutkem dýchá, vlní duše
pod měkkým nebem, v bezstarostném vzduchu
a líné nečinnosti. Neodoláš
i vzdáváš se jí. Zítra sesazena
i zatlačena bude novou písní –
a to jsou vlády jediné, jimž Vídeň
se svorně podá, bez reptu je uzná
a nezatruchlí, když je zase ztrácí,
jak všechny jiné, které v jiných formách
tím městem šly. Du brauchst mich nicht zu grüssen
– má společnice pěje. Chápu, že pět musí.