Jak olovo je nebe kalné,
a dešť se snoubí s vichřicí,
a žluté vody proudy valné
se hrnou pustou ulicí.
Líc mrzutá se někdy mžikem
u oken mihne pokraje,
a dole občan pod deštníkem
jde mokré šosy zdvihaje. –
Co dělá as mé drahé dítě,
když čas tak hloupě vede si?
Zda ku klavíru sedla hbitě
a bije v šumné klávesy?
Či bílé čílko podepřela
nad verši, jež jsem přines jí?
Či album tajně otevřela
a nad mou podobiznou sní?
Či horší se, že vyší síly,
dešť, hromy, větrů divý vztek,
nám schůzku dnešní překazily
a kouzlo našich procházek? –
Plá hněvem, ano, čílko chmouří,
a zřím ji v okně stojící,
jak stihá kletbou drsnou bouři
i zablácenou ulici,
neb nemůže můj anděl zlatý
dnes opustit tu nudnou síň
a nésti nové, pěkné šaty
na vztek a obdiv přítelkyň!