Co zatím sváží krásu ryzí
do stohů jiný poeta –
jak sníh na jarním slunci mizí
má práce rychle se světa.
Ne pamfletáři, škola nová,
vkus čtenářstva, nůž kritika,
ne ani plíseň osudová,
ne vše, co hubí básníka –
leč péče státu opatrná
a bdělost náhlá zjistila
v ní velezhoubné setby zrna
a dynamitu na kila
a zakročila. Spisovatel
jsem byvší – jinak jméno, nic.
I jméno písemnictví znatel
ze školních škrtá učebnic.
Mám začít znovu? S krásou ryzí?
Lézt opatrně jako červ?
Jak protivno, jak mi to cizí,
krev vzpírá se i každý nerv.
Tich půjdu k hrobu svému raděj,
stín jména svého vlastního –
však pro vás, knížky moje, naděj
mám pevnou žití příštího:
duch zajde, když i tělo setlí
(vzdor tvému, církvi, učení) –
jen pro vás, knížky, přijde světlý
den vítězného vzkříšení!