VI. DOBRÁ PARTIE

Zjev její každým dechem praví, že nesmírnou svou cenu zná: že pro salon a pro zábavy a pro kočár jest zrozena;

že promenad má býti lvicí a diamantem parteru, mod vítěznou vždy průkopnicí, žofínských sluncem večerů;

ví, že vše na ní harmonií je neskonalé lahody, že důstojný rám krejčí svíjí kol divu matky přírody;

že Arabku i nejkrásnější by ještě zkrášlil její hled; čerň vlasů havran nejčernější že mohl by jí závidět;

že jihu nádech v obličeji zkvet delikátně na lících; že rty má v barvě orchidejí kol zoubků malých zářících;

že smát se umí k zulíbání, že její řeč jest líbezná, že graciesní všecko na ní – to všecko, všecko dobře zná.

Je přímo vzorně vychována; zná v němčině se velice, hrá ne zle klavír, Maupassanta čte v původním jen jazyce.

Je zbožnou potud, kam až snese to dobrý ton a skeptici: v neděli k velké mši se nese pak – že má knížky modlicí.

Ostatně dědičkou je domu a peněz – kolik, bůh to ví a dobrá máť, jež hledí k tomu, by nějaký cit jalový

jí nepad někde v duši mladou – však strach to věru přepjatý: tam poušť, kde mnoho lvů šlo řadou a každý je tam zavátý...