VI.

Podél Labe k blízkým lesům kvetoucí se šíří luka, po těch lukách středem běží úzká, pískovitá cesta,

po té cestě hýbají se nyní volným, dlouhým tahem klátící se slunečníky, jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest –

třicet bys jich napočítal; světlé dámské toalety pod nimi se pestří v slunci, kolem nich pak s prava, s leva,

na polo k nim obráceni, pošvihujíce si hůlkou poskakují seladoni. Slunce lije přímo oheň

z modrošedivého nebe na tu louku. Země pálí pod nohama. Sprahlá tráva temníc schlipuje své listy.

Hlavy kvítků visí dolů, jakby byly nalomeny. Intensivní těžké vůně leží ve vzduchu. Sta cvrčků

plní pekelným jej vřeskem, zdá se, jakby miliony kapek taveného kovu tříštily se o skleněnou

desku... Tlusté dámy v sboru pracujíce kapesníky po svých lících libují si každou chvíli: „Je to počas!

Vydařilo se to dneska!“ Plavovlasé, modrooké dcerky patricijské kráčí plny štěstí. Jeť jim svátkem

taký výlet. Staré vtipy, každý nejhloupější nápad jejich dvorných kavalírů odměněn je vděčným smíchem.

Jejich prázdný, mělký život v dnešním dnu má nový mezník: budou totiž vzpomínati asi takto: Po výletě

za čtrnáct dní, měsíc, za dva stalo se to... Ubohé ty naše; dcerky patricijské! Do čtrnácti roků sedí

s kratičkými sukenkami, s vlásky na zad sčesanými v školní škamně svého města. Pak se pošlou starým zvykem

do Zákup kams k zbožným sestrám... O vánocích ukážou už matky se slzami blaha čistě psaná blahopřání

v čisté němčině. Dva roky tráví tam tak, navrátí se v dlouhém staromodním šatu, vlas nad čelem rozčísnutý,

v zadu visící dva copy, s okem sklopeným vždy k zemi s hospodářstvím vědomostí. Šťastná máť je vede nyní

do světa. Jdou k panu správci, purkmistrovi, ku všem radním, ku všem městským kapacitám. Dcerka je tak tichá, skromná

jako fialka. Máť září: bezvadně se vyjadřuje dítě její v druhém zemském; od jeptišek přivezla si

kupu svatých obrázečků za pilnost a dobré mravy; doma všude jest jí k ruce, myje, vaří, pere, žehlí;

otci k svátku tajně chystá pestrobarvých střevíců pár; kolem páté odpoledne kráčí s modlitební knížkou

přes most v ono druhé město a tam v chrámě klečívává vždy po celé požehnání před zázračným obrazem.

Za čtvrt, za půl roku na to zponenáhlu přijde změna: copy zmizí, vlasy v předu nad čelem jsou přistřiženy;

šat je ušit podle mody; svaté obrázky své rozdá mladším svojim sourozencům, v neděli jen jde v chrám páně

a jen proto, že to zvykem; vynajde si přítelkyně, s nimiž během čtrnácti dnů věčné přátelství si slíbí,

které až i měsíc trvá; památník má, kam psát musí každý tvor, jenž s ní se setká; potulný pak mistr tance

zasvětí ji v umění své (jednou za rok s matkou jede do Prahy v čas karnevalu na ples studentský), čte ráda

(matka chtíc, by nepozbyla klášterních svých vědomostí, odbírá jí „Gartenlaube“), často při lektyře pláče;

Wernerku a Heimburgovou pozře tak, jak máti její vyssála kdys Marlittovou; z našich poetů si cení

písně Jablonského, Hálka, dluží si je, vzdychá při nich, krasopisně opíše je v album zlatě oříznuté;

dvě hodiny deně šije na své výbavě, již chystá bona fide plna předtuch; k podvečeru chodívává

po náměstí s přítelkyní, svěřují si svoje touhy, svoje snění, však jen z pola: v hloubi dušičky té leží

vždy rek jakýs, baron, hrabě, důstojník či aspoň doktor; dvě tři platonické lásky uzavírá se studenty;

proti nástrahám a léčkám maloměstských Don Juanů chrání ji – ne oko matky, ač ji ostříhává bděle –

ale přirozená její chytrost... A tak leta plynou... Ve dvacátém osmém roce patricijské naše dcerky

usvádají. Vědí o tom, vzdalují se veřejnosti; s otrávenou resignací chodí zas na požehnání;

s jízlivostí nenávidí ony mladší družky svoje, které dosud plně kvetou; jazyk jejich postrachem je

všemu městu... Jinak ovšem, je-li máti prozřetelna a jí sama najde muže: dohodnou se, poslušná dceř

změní reka svojich snění s prostým, všedním buržoou a je šťastna, že ji minul směšný osud staré panny.

Žije... srdce umlčené znenáhla však začne stenat, chvíli tlumí je – pak rázem v první otevřenou náruč

uvrhne se – svědomí hlas nekárá jí, vždyť tak žijí všecky jiné – ona při tom decentní je vzornou paní,

pevně vede správu domu, o muže se řádně stará, děti vychová tak dobře, jako ji kdys matka její,

tloustne při tom a je ctěna celým městem... Ubohé vy, dcerky naše patricijské, dávné lásky mého jara,

vybledlé mé upomínky!... Mladí c. k. úředníci, městští synkové, již otcům pomáhají v hospodářství,

obchodě, a jejichž domy k vládnoucí se hlásí straně, starají se o zábavu mladých slečen. Jiří kráčí

s klidem staršího již muže vedle paní purkmistrové. Paní purkmistrová sdílí s ním ty pikantní své klípky

o všech neznámých a známých druhé strany. Jiří chvilkou, jako každý slušný člověk, zasměje se, řekne cosi,

při tom myslí vytrvale na svůj mlýn a hospodářství... Se vztekem a těžkým srdcem rozloučil se s pražským žitím.

Až když jeho kočár vjížděl do vrat dvorce, kde se zrodil, kmit mu hlavou velký nápad: bude klidně hospodařit

na oteckém statku, bude dohlížet na polní práce, účty sám vést, cizí lidé beztoho jej okrádají;

během dne tak unaví se, večer s poklidem si lehne – parfum Vergilových idyl voněl z těchto snů a plánů,

v obraze tom rozkochal se a zas zdál se sám si býti kýmsi větším, povzneseným, což mu dobře lahodilo.

Jak dál bude – nepomyslil, jen vše převzít, hospodařit. Hospodaří – jeho chasa často vypuluje oči

nad tím oním nařízením, odmlouvat však netroufá si. A teď Jiří snuje plány a jen plány. Purkmistrová

jako maně několikrát zavadila otázkami o Lucii. Vyhýbavě odpovídá na ně Jiří.

(Poměr jejich ustálil se. V hloubi duše Jiří mínil, že, ač hloupě, jednal čestně. Lucy žije nyní tady

v zátiší a nikým znána; tetě, jíž je tolik dlužen, je ta dívka celým žitím, a je dobře. Ono kouzlo,

jímž jej kdysi oči její zaujaly, pravda, zbledlo; zcela jiným zrakem dívá teď se na ni: zrakem muže

na půvabné dívčí tělo. Cítí často vzteklou touhu, když ji vidí nakloněnou nad knihou neb jakýms šitím

a ta plná její ňadra když se v taktu pohybují – stisknout je, ji sevřít v náruč, až by přimkla oči vášní –

přemne však jen rukou čelo a sám sebe v duši kárá posmívavou ironií. Jinak nepříjemně dráždí

jej ta celá její bytost. Jsou-li všichni pohromadě, padá na něj z její duše zvláštní tíha. On v ní cítí

vždycky cosi silnějšího, čistšího – a to jej zlobí. Před oči si stále nutí její minulost – však marně;

v posled ve své ješitnosti namlouvá si, on že vlastně přetvořil ji, očistil ji, on že navrátil ji světu

takhle klidnou, takhle silnou – a tu hodí hlavu stranou.) Špička výletu již vešla v klenbu lesa. Oddychla si.

Lucy s tetou zavěšená kráčí v zadu. Paní sudí baví je. Je pražská dáma, již sem v toto hnízdo zavál

osud mužův. Teskní nazpět, vzpomíná na pražské známé, známá místa, mluví rychle, úsečně a skorem sama.

Teta místem jenom vpadne slovem, větou. Lucy mlčí. Znavena je polo žárem, polo styky posledních dnů.

Celé městské mraveniště tykadly ji omakalo – ó ty chvíle plné strachu! Připadala si jak zloděj,

jenž se s lupem kdesi skrývá, ale kolem této skrýše duní stále, stále kroky stihatelů!... Přišly všecky:

paní sudí, paní berní, paní doktorka a čtyři radové, tři vážné vdovy – zkrátka celá honorace.

Vyzvídavé, bystré zraky, mrštné jazyky se stále zabodávaly jen do ní. A ta dobrá stará paní

s nevídanou obratností všecky, všecky odrazila! Lucy se jen chvěla hrůzou při pomnění: Kdyby jednou

ty se všeho dověděly!... Jak i jinak jevil se jí nyní tento nový život! Cítila jej, žila jej tak

s celou silou svojí duše; žhavým studem chvívala se při obrazech z minulosti, jež se maně někdy kmitly

před očima duše její. Je teď čista – ale schází cos jí přece – sama neví, jak to jenom pojmenovat.

Jakás meta, k níž by spěla, jakés „něco“, proč tu žíti. Horror vacui ji děsil za noci, když z lože zřela

otevřeným oknem hvězdy a kdy maně poslouchala žalostný zpěv žabích houfů z poblízkého rybníka...

Jenom staré paní k vůli vyšla dneska na ten výlet. Vybledlé ty staré oči stále po ní točily se

starostlivě, hádajíce, že to venkovská jen nuda tísní drahou mladou duši. Tedy šla. Před starým zámkem

společnost se shromáždila. Všichni městští seladoni s duchaplnou řečí na rtech shrnuli se kolem Lucy.

Všichni protivně tak směšni! Lucy připadala sobě jako slípka, která zbloudí na dvůr cizí: kohouti ji

sotva shlednou a už běží od svých dobrých, známých slepic, každý k ní jen, každý bije o zem křídlem, nadýmá se,

soky pere a jak může nejkrásněji zakokrhá. Ledový chlad jejích očí odehnal je. Vrátili se

k dobrým patricijským dcerkám, které plny žárlivosti prohlížely si zjev její... Výletníci došli nyní

na určené místo. Svah to v stínu dubů. V husté trávě usedli si. Vzduch tu ležel ještě žhavější než venku.

Matky vyndavaly z tašek bábovky a cukrovinky. Seladoni přinášeli vodu z blízké studánky.

Zapocená čela, tváře leskly se. I Jiří přines sklenku vody. Lucy pila. Stará paní podělila

děti svoje holoubátky. Jedlo se. Pak starší dámy sesedly se. Purkmistrová zašla jenom mezi mládež

a tu hlasně zavolala: „Frau von Fischmeister, ich bitt’ Sie, vezmou tady tyhle mladé pod své žezlo!“ Paní radní,

Frau von Fischmeister, teď vstala, suchá s neženskými tahy, slečny svolala i pány do kruhu a proslovila

krátký návod k „sekretáři“. Hráli tedy sekretáře. Seděli tak v trávě v kole, každý psal na drobné lístky

nápady své. Paní radní komanduje. Lucy nechtíc nijak hry se súčastniti sedí stranou podle tety.

Stará paní s účastenstvím sleduje ty známé šprýmy, směje se a opírá se o rameno Luciino.

Jiří zprvu taktéž váhal, pak hrál přece. Seděl vedle štíhlé dcery paní berní. Rozkošná ta plavovláska

s okem modrým jako chrpa, opálenou pěknou rukou mezi hrou si sňala klobouk. Jiří maně naklonil se

k její hlavě. Náhle vdychl intensivní těžkou vůni topolové pomády, která vála z jejích vlasů.

Rychle vdechl ještě jednou a zas ještě. Ona trochu otočila k němu hlavu, a v těch očích Jiří viděl

blysknout cosi báječného. Jakoby tam tancovalo sta a sta malinkých gnomů v třpytných fialkových šatech.

Sladký pocit rozechvěl mu všecky nervy. Řek jí cosi. Usmála se. Paní radní volala je k pořádku.

Hráno dále. Paní radní vyzývala znovu Lucy, teta též jí domlouvala. Jaksi kysele tu Lucy

povstala. Pak paní radní aranžuje „slepou bábu“. Bába padla na Jiřího. Hned mu zavázány oči,

kruh se rozprch s hlučným smíchem. Ale planoucím svým zrakem postih ještě dobře Jiří běh té štíhlé plavovlásky.

Hustou travou běží za ní, ona stojí... ještě stojí... již je u ní... ještě stojí... vztáhne ruku... ona silně

najednou jej přes ni pleskne, dá se v útěk... Zatím Lucy volným krokem vzdálila se. Pryč ji něco vyhánělo

od té cizí společnosti. Ohledla se. Stojí v klenbě borového lesa. V zadu míhají se bílé šaty

výletníků. Křik jich slyší, zrychlí krok a spěchá dále. Dusná vůně pryskyřice lahodí jí, vdychuje ji

plným douškem. Při tom smetá s obličeje tenká vlákna pavučin. Zas ohledla se... Ticho... Vidí jenom rudá

lesklá těla starých sosen... Chce jít dále... náhle stane... hrůzou div že nevykřikla... Před ní, pod tím jedním stromem

na šedivém velkém pledu leží muž, a jeho oči klidně, pevně hledí na ni. Temně hnědé velké oči,

pravé hledí jaksi stranou jak u lidí, jimž je zvykem čísti leže. Svítit zdají v zapadlých se tmavých důlcích

v zhublé voskovité tváři, které zelený stín snětí dává příšerný vzhled stuhlé mrtvoly; vous řídký, hnědý

rámuje ji, vybledlé rty sevřeny jsou – takto hledí podivný ten člověk na ni beze slova, bez pohnutí.

Lucy v strachu, ale přece přikována tímto hledem táže se ho (jiného nic v chvíli té jí nenapadá):

„Račte též být výletníkem?“ Neznámý děl tiše: „Ano.“ „Z našich?“ „Z vašich? kdo pak je to?“ „Paní purkmistrová – – – “ „Ha, ha,“

sípal v smíchu, „podařeno! Přece někdo, jenž má o mně lepší mínění! Nu, díky! Já, dekretovaný tulák

rodné obce, já mám býti na výletu honorace! Ne, já jsem tu výletníkem pro sebe!“ a rozkašlal se,

„moje stará dobrá matka míní, že mi tyhle stromy vrátí pokažené plíce!“ odplivoval, natáhl se

jako znaven touto řečí. „Dělám jí to tedy k vůli –“ a zas kašlal. „Tož se šetřte, nemluvte,“ už lítostivě

spjala k němu ruce Lucy. Rozesmál se: „Aj, tvor lidský, jenž má ještě se mnou soucit!“ „Nevěříte?“ „Věřím, ano,

litujete, ale v duši šeptáte si: pane bože, pomodlím se dneska k tobě, že v tom nejsem jako tenhle.“

„Nevěřte si!“ podrážděně Lucy vyhrkla, „já řeknu, co si myslím: Chtěla bych být –“ „– místo vás v tom!“ dodal v smíchu.

Kašel zas jej chvíli držel. „Takhle řekne každá dívka před dvacátým čtvrtým rokem.“ Chvíli ticho. Upjatě zří

Lucy v jeho pravé oko, v duši pracuje jí jakás nadlidská a hrozná síla, najednou se tiše zeptá.

„Víte, kdo jsem?“ „Lucy! Lucy!“ – rozlehá se nyní lesem chvějící hlas staré paní. Lucy ohledla se. V očích

mžilo se jí. Stará paní, purkmistrová, paní sudí chvátají sem. „S bohem, s bohem,“ zašeptala Lucy. Pohled

naplněný pohrdáním z tmavých očí nemocného zalet k paní purkmistrové. „Dítě moje!“ stará paní

chytí obě její ruce. „Přišli páni právě, slečno, vřele přejí si vás poznat,“ hovořila paní sudí.

„Náš pan správce s panem sudím und mein Alter,“ dodávala rychle paní purkmistrová. Lucy kráčí beze slova

se skloněnou hlavou. „Ten tam,“ ukazuje purkmistrová, „je zlý člověk, Jakobiner, sběhlý student, verkommenes

Individuum. Hat er doch Ihnen nichts gethan?“ A Lucy zakroutila jenom hlavou. „Chudák jeho stará matka!“

litovala dále suše purkmistrová, „chtěla míti doktora! Sein Vater war nur ordinärer Schrniedgeselle.

Inu, krev se nedá změnit. Co je Pöbel, bude Pöbel. Štěstí pro ni, sag’ ich immer, jsou ty jeho souchotiny.“

Rozjařeni, v smíchu, zpěvu vraceli se výletníci, když už na západě bledl poslední pruh červánků...

A v té chvíli v jedné krčmě seděl sešlý starý člověk v kruhu deních hostí. Křížem složeny měl nohy, na nich

zaprášenou vetchou obuv, hlasně mluvil bije pěstí v plochu dubového stolu. Pozorlivé posluchačstvo

místy přisvědčovalo mu. Drobní domkáři tu byli, obchodníci, jeden radní; starce častovali pivem,

připíjeli, ťukali s ním. Stařec řečnil o svých právech, právech otce na svou dceru, nedá unést, vyrvat si ji

ani hrabětem: má k ruce paragrafy, policii; vzdělaným je člověkem, byl učitelem na vesnici

kdesi v dáli; osud stih jej krutou ranou; jeho dcera oporou mu byla v stáří, jeho dobrou Antigonou,

žila, ano žila dříve v domě prodajném, však co je komu do toho? Co dneska značí ještě čest? Jen slovo!

Hloupé slovo! Jeho dcera třebas nevěstkou, přec rovnat může se svou vnitřní cenou každé jiné řádné ženě!

Ten, jenž tajně mu ji vyrval, jenž ji zavlek sem v svůj pelech, navrátí ji! Musí, musí! Trest se též mu neodpustí!

Nejsme někde v Orientu, kde snad možno dcery loupit! – Hlomozil, pil, rozohnil se, mluvil dále. Každé slovo

jako blahodárná manna padlo v duše posluchačů, dál jej častovali pivem, vínem, kořalkou, až v posled

šedá hlava starce klesla na stůl. Začal hlasně chrápat...