VI.

Podél Labe k blízkým lesům kvetoucí se šíří luka, po těch lukách středem běží úzká, pískovitá cesta,

po té cestě hýbají se nyní volným, dlouhým tahem klátící se slunečníky, jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest –

třicet bys jich napočítal; světlé dámské toiletty pod nimi se pestří v slunci, kolem nich pak s prava, s leva,

napolo k nim obráceni, pošvihujíce si hůlkou poskakují seladoni. Slunce jakby lilo oheň

z modrošedivého nebe na tu louku. Země pálí pod nohama. Sprahlá tráva temníc schlipuje své listy.

Hlavy kvítků visí dolů, jakby byly nalomeny. Intensivní těžké vůně leží ve vzduchu. Sta cvrčků

plní pekelným jej vřeskem, zdá se, jakby miliony kapek taveného kovu tříštily se o skleněnou

desku... Tlusté dámy v sboru pracujíce kapesníky po svých lících libují si

každou chvíli: „Je to počas! Vydařilo se to dneska!“ Plavovlasé, modrooké dcerky patricijské kráčí

plny štěstí. Jeť jim svátkem taký výlet. Staré vtipy, každý nejhloupější nápad jejich dvorných kavalírů

odměněn je vděčným smíchem. Jejich prázdný, mělký život v dnešním dnu má nový mezník; budou totiž vzpomínati

asi takto: Za čtrnáct dní po tom, jak byl onen výlet – a tak dále. Ubohé ty naše dcerky patricijské!...

Do čtrnácti roků sedí s kratičkými sukénkami, s vlásky na zad sčesanými v školní škamně svého města.

Pak se pošlou starým zvykem do Zákup kams k zbožným sestrám... O vánocích ukážou už matky se slzami blaha

čistě psaná blahopřání v čisté němčině. Dva roky tráví tak tam, navrátí se v dlouhém staromodním šatu,

vlas nad čelem rozčísnutý, v zadu visící dva copy, s okem sklopeným vždy k zemi a s zásobou vědomostí.

Šťastná máť ji vede nyní do světa. Jdou k panu správci, purkmistrovi, ku všem radním, ku všem městským kapacitám.

Dcerka je tak tichá, skromná jako fialka. Máť září: bezvadně se vyjadřuje dítě její v druhém zemském;

od jeptišek přivezla si kupu svatých obrázků za pilnost a dobré mravy; doma všude jest jí k ruce,

spolu vaří, pere, žehlí; otci k svátku tajně chystá pestrobarvé střevíce, kolem páté odpoledne

kráčí s modlitební knížkou přes most v ono druhé město a tam v chrámě klečívává vždy po celé požehnání

před zázračným obrazem. Za čtvrt, za půl roku na to zponenáhla přijde změna: copy zmizí, vlasy z předu

nad čelem jsou přistřiženy; šat je ušit podle mody; svaté obrázky své rozdá mladším svojim sourozencům;

v neděli jen jde v chrám Páně a jen proto, že to zvykem; vynajde si přítelkyně, s nimiž během čtrnácti dnů

věčné přátelství si slíbí, které až i měsíc trvá; památník má, kam psát musí každý tvor, jenž s ní se setká;

potulný pak mistr tance zasvětí ji v umění své (jednou za rok s matkou jede do Prahy v čas karnevalu

na ples studentský); čte ráda (matka chtíc, by nepozbyla klášterních svých vědomostí, odbírá jí „Gartenlaube“),

často při lektyře pláče; Wernerku a Heimburgovou pozře tak, jak máti její vyssála kdys Marlittku;

z našich poetů si cení ty, jež zná: Jablonský, Hálek, milostné ty jejich verše do jednoho opíše si

v album zlatě oříznuté; dvě hodiny denně šije na své výbavě, již chystá bona fide plna předtuch;

k podvečeru chodívává po náměstí s přítelkyní, svěřují si ty své touhy, svoje snění, však jen z pola:

v hloubi její duše leží vždy rek jakýs, baron, hrabě, důstojník či aspoň doktor; dvě tři platonické lásky

uzavírá se studenty; proti nástrahám a léčkám maloměstských Don Juanů chrání ji – ne oko matky,

ač ji ostřihává bděle – ale přirozená její chytrost... A tak leta plynou... Ve dvacátém čtvrtém roce

patricijské naše dcerky usvádají. Vědí o tom, vzdalují se veřejnosti; s otrávenou resignací

chodí zas na požehnání; s jizlivostí nenávidí ony mladší družky svoje, které dosud plně kvetou;

jazyk jejich postrachem je všemu městu... Jinak ovšem, je-li máti prozřetelná: vyhledá jí sama muže,

dohodnou se, poslušná dceř změní reka svojích snění s prostým, všedním buržoou a je šťastna, že ji minul

směšný osud staré panny. Žije... srdce umlčené znenáhla však začne sténat, chvíli tlumí je – pak rázem

v první otevřenou náruč uvrhne se – svědomí hlas nekárá ji, vždyť tak žijí všecky jiné – ona jinak

decentní je vzornou paní, pevně vede správu domu, o muže se řádně stará, děti vychová tak dobře,

jako ji kdys matka její, tloustne při tom a je ctěná celým městem... Ubohé vy, dcerky naše patricijské,

dávné lásky mého jara, vybledlé mé upomínky!... Mladí c. k. úředníci, městští synkové, jenž otcům

pomáhají v hospodářství, obchodě, a jejichž otci k vládnoucí se hlásí straně, starají se o zábavu

mladých slečen. Jiří kráčí s klidem staršího již muže vedle paní purkmistrové. Paní purkmistrová sdílí

s ním ty pikantní své klípky o všech neznámých a známých druhé strany. Jiří chvilkou, jako každý slušný člověk,

zasměje se, řekne cosi, při tom myslí vytrvale na svůj mlýn a hospodářství. (Se vztekem a těžkým srdcem

rozloučil se s pražským žitím. Až když jeho kočár vjížděl do vrat dvorce, kde se zrodil, kmit mu hlavou velký nápad:

bude klidně hospodařit na oteckém statku, bude dohlížet na polní práce, účty sám vést, cizí lidé

beztoho jej okrádají; během dne tak unaví se, večer s poklidem si lehne – parfum Vergilových idyll

voněl z těchto snů a plánů, v obraze tom rozkochal se a zas zdál se sám si býti kýmsi větším, povzneseným,

což mu dobře lahodilo. Jak dál bude – nepomyslil, jen vše převzít, hospodařit. Hospodaří – jeho chasa

často vypuluje oči nad tím oním nařízením, odmlouvat však netroufá si. A teď Jiří snuje plány

a jen plány.) Purkmistrová jako maně několikrát zavadila otázkami o Lucii. Vyhýbavě

odpovídá na ně Jiří. (Poměr jejich ustálil se. V hloubi duše Jiří mínil, že, ač hloupě, jednal čestně.

Lucy žije nyní tady v zátiší a nikým znána; tetě, jíž je tolik dlužen, je ta dívka celým žitím,

a je dobře. Ono kouzlo, jimž jej kdysi oči její zaujaly, pravda, zbledlo; zcela jiným zrakem dívá

teď se na ni: zrakem muže na půvabné dívčí tělo. Cítí často vzteklou touhu, když ji vidí nakloněnou

nad knihou neb jakýms šitím a ta plná její ňadra když se v taktu pohybují – stisknout je, ji sevřít v náruč,

až by přimkla oči vášní – přemne však jen rukou čelo a sám sebe v duši kárá posmívavou ironií.

Jinak nepříjemně dráždí jej ta celá její bytost. Jsou-li všichni pohromadě, padá na něj z její duše

zvláštní tíha. On v ní cítí vždycky cosi silnějšího, čistšího – a to jej zlobí. Před oči si stále nutí

její minulost – však marně; v posled ve své ješitnosti namlouvá si, že to vlastně, čím je nyní, on učinil,

on že navrátil ji světu takhle čistou, takhle silnou, a tu hodí hlavu stranou.) Špička výletu již vešla

v klenbu lesa. Oddychla si. Lucy v tetu zavěšená kráčí v zadu. Paní sudí baví je. Je pražská dáma,

již sem v toto hnízdo zavál osud mužův. Teskní nazpět, vzpomíná na pražské známé, známá místa, mluví rychle,

úsečně a skorem sama. Teta místem jenom vpadne slovem, větou. Lucy mlčí. Znavena je polo žárem,

polo řadou posledních dnů. Celé městské mraveniště tykadly ji omakalo – ó ty chvíle plné strachu!

Připadala si jak zloděj, jenž se s lupem kdesi skrývá, ale kolem této skrýše duní stále, stále kroky

stihatelů!... Přišly všecky: paní sudí, paní berní, paní doktorka a čtyři radové, tři vážné vdovy –

zkrátka, celá honorace. Vyzvídavé, bystré zraky, mrštné jazyky se stále zabodávaly jen do ní.

A ta dobrá stará paní s nevídanou obratností všecky, všecky odrazila! Lucy se jen chvěla hrůzou

při pomnění: Kdyby jednou tak se všecko dověděly!... Jak i jinak jevil se jí nyní tento nový život!

Cítila jej, žila jej tak s celou silou svojí duše; žhavým studem chvívala se při obrazech z minulosti,

jež se maně někdy kmitly před očima duše její. Je teď čista – ale schází cos jí přece – sama neví,

jak to jenom pojmenovat. Jakás meta, k níž by spěla, jakés „něco“ proč tu žíti Horror vacui ji děsil

za noci, když z lože zřela otevřeným oknem hvězdy a kdy maně poslouchala žalostný zpěv žabích houfů

z poblízkého rybníka... Jenom staré paní k vůli vyšla dneska na ten výlet. Vybledlé ty staré oči

stále po ní točily se starostlivě, hádaly as, že to venkovská jen nuda tísní drahou mladou duši.

Tedy šla. Před starým zámkem společnost se shromáždila. Všichni městští seladoni s duchaplnou řečí na rtech

obklopili Lucii. Všichni protivně tak směšni! Lucy připadala sobě jako cizí slepice, jež

vejde v hejno kohoutů. Každý opouští své slípky, staré, známé, dobré slípky, a k ní běží, směšně bije

o zem křídlem, nadýmá se, soky odhání, jak může nejkrásněji zakokrhá. Ledový chlad jejích očí

odehnal je. Vrátili se k dobrým patricijským dcerkám, které plny žárlivosti prohlížely si zjev její...

Výletníci došli nyní na určené místo. Svah to v stínu dubů. V husté trávě usedli si. Vzduch tu ležel

ještě žhavější než venku. Matky vyndavaly z tašek bábovky a cukrovinky. Seladoni přinášeli

vodu z blízké studánky. Zapocená čela, tváře leskly se. I Jiří přines sklenku vody. Lucy pila.

Stará paní podělila děti svoje holoubátky. Jedlo se. Pak starší dámy sesedly se. Purkmistrová

zašla jenom mezi mládež a tu hlasně zavolala: „Frau von Fischmeister, ich bitť Sie, vezmou tady tyhle mladé

pod svou ruku!“ Paní radní, (Frau von Fischmeister) teď vstala, suchá s neženskými tahy, slečny svolala i pány

do kruhu a proslovila krátký návod k „sekretáři“. Hráli tedy sekretáře. Seděli tak v trávě v kole,

každý psal na drobné lístky nápady své. Paní radní komanduje. Lucy nechtíc nijak hry se súčastniti

sedí stranou podle tety. Stará paní s účastenstvím sleduje ty známé šprýmy, směje se a opírá se

o rameno Luciino. Jiří z prvu taktéž váhal, pak hrál přece. Seděl vedle štíhlé dcery paní berní.

Rozkošná ta plavovláska s okem modrým jako chrpa, s opálenou pěknou rukou mezi hrou si sňala klobouk.

Jiří maně naklonil se k její hlavě. Náhle vdychl intensivní těžkou vůni topolové pomády,

která vála z jejích vlasů. Rychle vdychl ještě jednou a zas ještě. Ona trochu otočila k němu hlavu,

a v těch očích Jiří viděl blýsknout cosi báječného. Jakoby tam tancovalo sta a sta malinkých gnomů

v třpytných fialkových šatech. Sladký pocit rozechvěl mu všecky nervy. Řek’ jí cosi. Usmála se. Paní radní

volala je k pořádku. Hráno dále. Paní radní vyzývala znovu Lucy, teta též jí domlouvala.

Jaksi kysele tu Lucy povstala. A paní radní aranžuje „slepou bábu“. Bába padla na Jiřího.

Hned mu zavázány oči, kruh se rozprch s hlučným smíchem. Ale planoucím svým zrakem postih ještě dobře Jiří

běh té štíhlé plavovlásky. Hustou travou běží za ní, ona stojí... ještě stojí... již je u ní... ještě stojí...

vztáhne ruku... ona silně najednou jej přes ni pleskne, dá se v útěk... Zatím Lucy volným krokem vzdálila se.

Pryč ji něco vyhánělo od té cizí veselosti. Ohledla se. Stojí v klenbě borového lesa. V zadu

míhají se bílé šaty výletníků. Křik jich slyší, zrychlí krok a spěchá dále. Dusná vůně pryskyřice

lahodí jí, vdychuje ji plným douškem. Při tom smetá s obličeje tenká vlákna pavučin. Zas ohledla se...

Ticho... Vidí jenom rudá lesklá těla starých sosen... Chce jít dále... náhle stane hrůzou... div, že nevykřikla...

Před ní, pod tím jedním stromem na šedivém velkém plaidu leží muž, a jeho oči klidně, pevně hledí na ni.

Temně hnědé velké oči, pravé hledí jaksi stranou jak u lidí, jimž je zvykem čísti leže. Svítit zdají

v zapadlých se tmavých důlkách v zhublé tváři, jejíž bledost kryta zeleným je stínem snětí a jež se zdá býti

tváří několikadenní mrtvoly; vous řídký, hnědý rámuje ji, vybledlé rty sevřeny jsou – takto hledí

podivný ten člověk na ni beze slova, bez pohnutí. Lucy v strachu, ale přece přikována tímto hledem

táže se ho (jiného nic v chvíli té jí nenapadá): „Račte též být výletníkem?“ Neznámý děl tiše: „Ano.“

„Z našich?“ „Z vašich? kdo pak je to?“ „Paní purkmistrová – – –“ „Ha, ha,“ sípal v smíchu, „podařeno! Přece někdo, jenž má o mně

lepší mínění! Nu, díky! Já, dekretovaný blázen rodné obce, já mám býti na výletu honorace!

Ne, já jsem tu výletníkem pro sebe!“ a rozkašlal se, „moje stará dobrá matka míní, že mi tyhle stromy

vrátí pokažené plíce!“ odplivoval, natáhl se jako znaven touto řečí. „Dělám jí to tedy k vůli –“

a zas kašlal. „Tož se šetřte, nemluvte,“ už lítostivě spjala k němu ruce Lucy. Rozesmál se: „Aj, tvor lidský,

jenž má ještě se mnou soucit!“ „Nevěříte?“ „Věřím, ano, litujete, ale v duši šeptáte si: pane bože,

pomodlím se dneska k tobě, že v tom nejsem jako tenhle.“ „Nevěřte si!“ podrážděně Lucy vyhrkla, “já řeknu,

co si myslím: Chtěla bych být –“ „– místo vás v tom!“ dodal v smíchu. Kašel zas jej chvíli držel. „Takhle řekne každá dívka

před dvacátým čtvrtým rokem.“ Chvíli ticho. Upjatě zří Lucy v jeho pravé oko, v duši pracuje jí jakás

nadlidská a hrozná síla, najednou se tiše zeptá: „Víte, kdo jsem?“ „Lucy! Lucy!“ – rozléhá se nyní lesem

chvějící hlas staré paní. Lucy ohledla se. V očích mžilo se jí. Stará paní, purkmistrová, paní sudí

chvátají sem. „S bohem, s bohem,“ zašeptala Lucy. Pohled naplněný pohrdáním z tmavých očí nemocného

zalét k paní purkmistrové. „Dítě moje!“ stará paní chytí obě její ruce. „Přišli páni právě, slečno,

vřele přejí si Vás poznat,“ hovořila paní sudí. „Náš pan správce s panem sudím und mein Alter,“ dodávala

rychle paní purkmistrová. Lucy kráčí beze slova se skloněnou hlavou. „Ten tam,“ ukazuje purkmistrová,

„je zlý blázen, Jakobiner, sběhlý student, verkommenes Individuum. Hat er doch Ihnen nichts gethan?“ A Lucy

zakroutila jenom hlavou. „Chudák jeho stará matka!“ litovala dále suše purkmistrová, „chtěla míti

doktora! Sein Vater war nur ordinärer Schmiedgeselle. lnu, krev se nedá změnit. Co je Pöbel, bude Pöbel.

Štěstí pro ni, sag’ ich immer, jsou ty jeho souchotiny.“ Rozjařeni, v smíchu, zpěvu vraceli se výletníci,

když už na západě bledl poslední pruh červánků... A v té chvíli v jedné krčmě seděl sešlý starý člověk

v kruhu denních hostí. Křížem složeny měl nohy, na nich zaprášenou vetchou obuv, hlasně mluvil bije pěstí

v plochu dubového stolu. Pozorlivé posluchačstvo místy přisvědčovalo mu, drobní domkáři tu byli,

obchodníci, jeden radní; starce častovali pivem, připíjeli, ťukali s ním. Stařec řečnil o svých právech,

právech otce na svou dceru, nedá unést, vyrvat si ji ani hrabětem; má k ruce paragrafy, policii;

vzdělaným je člověkem, byl učitelem na vesnici kdesi v dáli; osud stih’ jej krutou ranou; jeho dcera

oporou mu byla v stáří, jeho dobrou Antigonou, žila, ano žila dříve v domě prodajném, však co je

komu do toho? Co dneska značí ještě čest? Jen slovo! Hloupé slovo! Jeho dcera třebas nevěstkou, přec rovnat

může se svou vnitřní cenou každé jiné řádné ženě! Ten, jenž tajně mu ji vyrval, jenž ji zavlek sem v svůj pelech,

navrátí ji! Musí, musí! Trest se též mu neodpustí! Nejsme někde v Orientu, kde snad možno dcery loupit! –

Hlomozil, pil, rozohnil se, mluvil dále. Každé slovo jako blahodárná manna padlo v duše posluchačů,

dál jej častovali pivem, vínem, kořalkou, až v posled šedá hlava starce klesla na stůl. Začal hlasně chrápat...