VEŠ.

Jde houpavě, jak panák z gumy, na šňůrce za ním chodí pes. Svět kolem něho vře a šumí, on stále týž je včera, dnes.

V něm, na něm všecko neurčito: Je sedmdesát? Padesát? A myslí? Je mu čehos líto? Chce něco? Doved by co dát?

Má očka žertovná a čilá, je celý jaksi šedá pleš – až jedna žabka usoudila, že je to zakuklená veš.

Veš – jakže? Bozi, divu není! co zvířat chodí potají tím světem v lidském přestrojení co hmyzu v lidském mumraji!

Když lezl – jak už obletují don Juanové neškodní kol krásky jedné – odved' mu ji sok. Soci jsou vždy rozhodní.

Za dvacet roků nový zápal jej k sestře byvší lásky hnal – on docela se ručky chápal, když někdy z auta pomáhal.

Leč – ta se smála: Snad ne, vida! A jinam spěla touhou svou. Veš zří, jak den se s nocí střídá a pokyvuje hlavičkou.

Až v posled zlíbilo se máti těch obou lásek v milé vši – snad náhradu mu chtěla dáti za dcery, kdys jej zradivší.

Let jest jí asi osmdesát, tož, prosím, kdo v tom něco zří? I starší srdce může zplesat v nebesky čistém přátelství!

Veš dojemně teď v času běhu té přízně sbírá projevy: o svátcích oběd, z očí něhu, z rtů ševel slov i úsměvy.

A za to nosí knihy nové, jež byl shlt duší panickou: tu roman dobré Marlittové, tu Věnceslavu Lužickou.

A vypráví – oh, hlava vtipná – o psu, jejž kochá velice i novinky, jež jeho bytná mu nosívává z ulice.

I účty srdce časem rovná před zrakem jejím zářícím a šťastné soky ničí zrovna dnes vtipem šedě sršícím.

Coeur-Dame jej cení a ne málo i známými je vážen též – a jen to žábě vypátralo, že je to přestrojená veš.