A sobectvím zvou lásku... zbožňujeme
jen zas svůj obraz – jazykové zlí –
když nejkrásněji koho milujeme,
jak se nám z duše jeho zrcadlí.
A pokrytstvím zvou lásku... v každé nové
že zaplaneme starým roznětem
pro onu bytost z doby předbřeznové,
jež byla první lásky předmětem. –
Já nevím, drahá, měl-li rád jsem koho.
Co bylo, hřbitov jest, kam nechodím.
Když zřím ti v oči – sebe, světa toho
a všeho zapomenu. Tolik vím.
A nic víc. Ano. Byl jsem žitím vlečen
snad víc než jiní. Trudno vzpomínat.
Vím ještě, že jsem Osudu teď vděčen,
že jsi, jak jsi a že mám tebe rád.