– a byl by div, kdybyste nezahledli – vy zahledli jste madonnu tu štíhlou s tím leskem studeného kovu v očích dnes v chrámu Páně? Není klášternicí,
ač klášter zbožných mnišek dobu valnou za přístav slouží zmítanému žití. Toť Veronica Cybò, manželka kdys jasného Salviati-Giuliano,
a v klášteře dlí od onoho rána, kdy svému manželi a vévodovi, jasnému Salviati-Giuliano, jak zvyklá byla, po komorné svojí
koš s prádlem čistým pánu k převléknutí a – že byl právě Nový Rok – i přání a ranní pozdravení posílala. – Jak, příhoda ta že vám známa není? –
Oh, rozvířila celou Florencii, kde stala se, a jako kruhy vody, již kámen zvířil, rozechvěla všechno, kam plynula – a možno klidně říci,
že města není v celé Italii, jež krvavá ta pověst nezvlnila. Však co vím, povím hezky od začátku. Dvé krasších lidí Florenc neviděla
nad dva ty mocné o dni jejich sňatku. Vévoda vysok, ušlechtilých lící a pohledu, jenž o vzácnosti rodu a vysokého postavení svědčil,
a madonna v svém brokátě a skvostech šla vedle něho výškou rovna jemu široká v hrudi, lesklých plavých vlasů jak božstvo luzné, hrdé, nedostupné –
my udívat se mohli tenkrát na ně. A přece záhy proslechlo se městem, že vévoda zvlášť nijak bedliv není věrností svému manželskému loži.
Byl kupec tehdy starý blíže mostu. Cagnacci jménem, vdovec, který vstoupil v manželství nové s jistou Caterinou. Já znal ji, drobná v postavičce, lících,
rolnička smíchu. A ta Caterina jak uďála by velmožnému pánu pohledem prvním rozesmátých očí: jen spatřil ji, už jakby pozbyl smyslů,
ničeho neviděl než Caterinu, o ničem vědět nechtěl nežli o ní, a Caterina, jenom Caterina. A Caterina měla dobré oči
a dobře slyšela – a byla smíšek a žena mrzutého starce kupce... Tak scházeli se. Zprvu zřídka, tajně a potom veřejně i okázale,
ba, Caterina šperky chlubila se, jež vévoda jí dával v sladkých chvilkách. Madonna vévodkyně dozajista slyšela o všem, ale celé město
přísahat mohlo, že přec neslyšela. Nebylo změny v hrdých jejích lících, nic nehnulo se v kovových těch očích, když jela ulicí v svém pyšném voze,
jenž růžovým svým sametem se zdál být jak stvořen za podušku krásy její, za podušku, kam nikdy neopřela ramena bílá, natož ovšem hlavu –
jakoby císařovnou Němců byla, seděla zpříma, nad vše povýšená, kdo spatřil ji, moh jedině se divit, že koruna se neleskne z těch vlasů.
A snad by bylo mnoho vody prošlo řečištěm Arna, mnoho němých hodin odletlo nesouc příhody a sběhy osudů lidských tiše do Věčnosti,
kdyby se nebyl naskytl pád tento: V den sylvestrovský jela vévodkyně v dóm na pobožnost. Manžel její přised a zdálo se, že provázet ji hodlá.
Však zastavit dal u starého mostu a z vozu vystoup, beze studu vešel před zrakem jejím jako na potupu v dům milenky své, ženy Cagnacciho.
A od těch, kteří byli toho svědky, jsem pozděj slyšel, že se vévodkyně v té chvíli zachvěla, a její oči že čirým úžasem se rozevřely.
Byl v službách vévodových bravo spustlý, muž všeho schopný, ba, syn Cagnacciho z prvého sňatku. Toho zavolala madonna vévodkyně večer k sobě
a mluvila s ním. A jak jsem již řekl: o Novém Roce ráno pozdravila madonna vévodkyně pána svého, po dívce komorné mu posílajíc
koš s čistým prádlem. Místo prádla našel vévoda v koši hlavu Cateriny, tu drobnou hlavu. Byla usečena. A od té chvíle tedy vévodkyně
dlí v klášteře. A nikdy nespatřila už pána svého, dům svůj, město Florenc. Syn Cagnacciho lapen byl a souzen a právem útrpným mu vynuceno
doznání vraždy. Pověšen byl potom a po tři týdny visel na výstrahu a za trest svého odporného činu.
Cookies on Poetry Cove