Vy zahledli jste madonnu tu štíhlou – a byl by div, kdybyste nezahledli – s tím leskem studeného kovu v očích dnes v chrámu Páně? Není klášternicí,
ač zasedla si mezi jeptiškami – vždy jako socha mezi nimi sedí – a klášter zbožných mnišek řadu roků je asylem, jejž opustit už nesmí.
Toť Veronica Cybò, manželka kdys jasného Salviati-Giuliano, a v klášteře dlí od onoho rána, kdy svému manželu a vévodovi,
jasnému Salviati Giuliano, jak zvyklá byla po komorné svojí koš s prádlem čistým pánu k převleknutí a – že byl právě Nový Rok – i přání
a raní pozdravení posílala. – Jak, příhoda ta že vám známa není? – Oh, rozvířila celou Florencii, kde stala se, a jako kruhy vody,
již kámen vzrušil, rozechvěla všechno, kam plynula – a možno klidně říci, že málo měst je v celé Italii, jež krvavá ta pověst nezvlnila.
Však co vím, povím hezky od začátku. Dvé krasších lidí Florenc neviděla nad dva ty mocné o dni jejich sňatku. Vévoda vysok, ušlechtilých lící
a pohledu, jenž o vzácnosti rodu a vysokého postavení svědčil, a madonna v svém brokátě a skvostech šla vedle něho výškou rovna jemu
široká v hrudi, lesklých plavých vlasů jak božstvo luzné, hrdé, nedostupné – my udívat se mohli tenkrát na ně. A přece záhy proslechlo se městem,
že vévoda zvlášť nijak bedliv není věrnosti svému manželskému loži. Byl kupec tehdy starý blíže mostu, Cagnacci jmenem, vdovec, který vstoupil
v manželství nové s jistou Caterinou. Já znal ji, drobná v postavičce, lících, rolnička smíchu. A ta Caterina jak uďála by velmožnému pánu
pohledem prvním rozesmátých očí: jen spatřil ji, už jakby pozbyl smyslů, ničeho neviděl než Caterinu, o ničem vědět nechtěl nežli o ní,
a Caterina, jenom Caterina. A Caterina měla dobré oči a dobře slyšela a byla smíšek a žena mrzutého starce kupce...
Tak scházeli se. Zprvu zřídka, tajně a potom veřejně i okázale, ba, Caterina šperky chlubila se, jež vévoda jí dával v sladkých chvilkách.
Madonna vévodkyně dozajista slyšela o všem, ale celé město přísahat mohlo, že přec neslyšela. Nebylo změny v hrdých jejích lících,
nic nehnulo se v kovových těch očích, když jela ulicí v svém pyšném voze, jenž růžovým svým sametem se zdál být jak stvořen za podušku krásy její,
za podušku, kam nikdy neopřela ramena bílá, natož ovšem hlavu; jakoby císařovnou Němců byla, seděla zpříma, nad vše povýšená,
kdo spatřil ji, moh jedině se divit, že koruna se neleskne z těch vlasů. A snad by bylo mnoho vody prošlo řečištěm Arna, mnoho němých hodin
odletlo nesouc příhody a sběhy osudů lidských tiše do věčnosti, kdyby se nebyl naskyt případ tento: V den sylvestrovský jela vévodkyně
v dóm na pobožnost. Manžel její přised a zdálo se, že provázet ji hodlá. Však zastavit dal u starého mostu a z vozu vystoup, beze studu vešel
před zrakem jejím jako na potupu v dům milenky své, ženy Cagnacciho. A od těch, kteří byli toho svědky, jsem pozděj slyšel, že se vévodkyně
v té chvíli zachvěla, a její oči že širým úžasem se rozevřely. Byl v službách vévodových bravo spustlý, muž všeho schopný, ba, syn Cagnacciho
z prvého sňatku. Toho zavolala madonna vévodkyně večer k sobě a mluvila s ním. A jak jsem již řekl: o Novém Roce ráno pozdravila
madonna vévodkyně pána svého, po dívce komorné mu posílajíc koš s čistým prádlem. Místo prádla našel vévoda v koši hlavu Cateriny,
tu drobnou hlavu. Byla usečena. A od té chvíle tedy vévodkyně dlí v klášteře. Už nejde z něho na krok. Už nikdy nespatřila svého pána,
svůj dům, své skvosty, kočáry a sluhy. A Florencii. Žije v ní, jak žila, by v jeskyni kdes na ostrově pustém a jeskyně by byla světem pro ni.
Syn Cagnacciho lapen byl a souzen a právem útrpným mu vynuceno doznání vraždy. Pověšen byl potom a po tři týdny visel na výstrahu
a za trest svého odporného činu.
Cookies on Poetry Cove