VERGILIUS.

... „a trubkou zvučící“ – ne, tak to nejde... „a trubkou zatroubil“ – oh, jaký nevkus... Já neblahý! Hle, jaká trudná práce ty hexametry mojí Aeneidy!...

Ten mladík, o němž ondy mluvil Horac, ten Ovid, jemuž první plaché chmýří obrůstá bradu jedinou jsouc známkou, že tvář ta dívčí není ani chlapčí –

jaký to šťastný oblíbenec bohů! Prý verše tak se jemu z duše řinou, že ruka postačit psát nedovede, i hovorům svým metrický háv dává

a zdobu tropů, jaké nebylo tu... „a zvučnou polnicí“ – ba, to zní lépe, však ještě schází přes půl hexametru do celé řádky – bolestný to porod!

A řádky ty jsou jako medvíčata, z nichž rodička jich jiné slasti nemá, než že jsou tady; časem teprv musí je učit chodit, olízat jim kožich,

by směla ukázat je světlu slunce. A přece touží duch můj dnem i nocí triumfem letět po národa retech – však běda! Křídla, křídla, zdá se, chybí...

„a zvučnou polnicí“ – a říci „zadul“, je matný výraz, tu se slyšet musí, že troubeno je, tak to Homer mívá, a nepovolím, dokud nezdaří se

zvuk v slova lapit... Hlava moje bolí, a duše přece vzpíná se mi v těle, páž vztahujíc po plodu Hesperidek – co řek by as mi Ovidius onen,

kdybych mu útrapy své líčit začal? Snad usmál by se, má prý dobré srdce, snad vtipným způsobem by poradil mi zanechat veršů – Horac vypravoval,

že duši upřímnou má jeho pohled a vtipu dar... Jak ostatně se Horac rozjařil obdivem a chválou jeho! Ten střízlivý a posměvačný Horac,

jenž zřídka pokloní se cizí práci, přebíhal tuto, pod platanem stinným, kde sedím nyní, vykládaje živě jak řecký paedagog, když unesen je

setkáním Odyssea s Nausikaou, o lehkém chodu veršů Ovidových, obrazů tanci, o svižnosti řeči a slávě jeho, která chví už Římem!

Tak Horac, jenž mi potom čet své verše. Ta jedna strofa jeho zní mi v duši a duše bezpočtukrát denně pošle ji na rty a rty vyslovit ji musí,

by duše znovu kořit se jí mohla: „Mé básně budou čteny, dokud stoupat Vestalkou provázený mlčenlivou Pontifex bude stupni Capitolu,“

ó Foibe Apolline, dech se tají při takých verších a mráz tělem běží posvátné úcty... Jaká zář je v duši, když ruka smí a může napsat tohle!

A jaké žití!... Foibe Apolline, jak pastorek tvůj připadám já sobě v srovnání s nimi... Takové mám chvíle, že duše nad svou ubohostí pláče,

a jako žebrák, jemuž zlatý peníz v dlaň upuštěn byl vzácným dobrodincem, já šťasten byl bych, kdyby v také chvíli kdos mimojdoucí, rolník, kupec, tulák,

jenž třeba ani jména mého nezná, přistoupil ke mně, ruce dal a řekl: – Jsi básníkem, já vím to, muži bědný – ... „V polnici zvučnou třeskně“ – ano, zase slovo

přibylo tedy... Jaký muž ten Horac! I Augustovi doved odmítnouti hlásati chválu jeho ve svých ódách! A když i chvilku pýchy mám – vždyť mívám

též chvíle někdy, kdy se jasně zdá mi, že mince moje není kovem všedním – jakmile pomním veršů Horacových, hned moje vlastní sestárnou a zšednou

a plaše skrčí se před verši jeho. Dnů našich duše dýchá v práci jeho, co já se v zapadlý věk stále nořím a chtěje z něho vyvážiti poklad

ztracených ctností, příkladů, a skutků pro dnešní čas, jenž chabé lidi rodí, jen tonu, klesaje vždy hlouběj ke dnu. A Bucolica moje přec jen napsal

Theokrit lépe... A s tím slepým starcem, jenž opěval svět hrdin, Olymp bohů, zápasím marně... Jaký poklid kolem! Hle, moře modrostí svou předčit touží

oblohy klenbu! Zlatý úsměv leží na zahradách a nivách, na vinicích, jež po Vesuvu bocích vystupují! „Polnice zvučná opodál třeskem troubila hrozným.“ –

Konečně! Tedy zase hexametr! A špatný není! To se přímo slyší – troubila – vskutku, polnice tak výskne. A verš ten není věru jedním z horších,

jež napsal jsem, to doznati si mohu... Ennius, pravda, podobnou má řádku: „Polnicí zvučnou potom taratantara troubil“ – však zde se polnice až příliš slyší,

pak líp už, trubače si zavolati a přikázat mu, aby na šest taktů v polnici zadul, až sem předčitatel ve čtení dojde a dá pokyn rukou!

Ničeho příliš – proto spokojím se svým hexametrem v této prostší formě. Mé dílo přece jenom valně roste. Ó naděje, vy snové lidí bdících,

zda vyplníte se mi v kvapném žití? Zda budu moci svinout spokojeně poslední list své práce dokonané? Ah, spokojeně! Verš, jejž teď jsem napsal,

zavrhnu zítra, budu hledat jiný – můj trudný osud!... A přec rád bych složil hotové dílo k nohoum Augustovým, jejž po bozích ctím nejvíc na tom světě!

A dílo, jež by hodno bylo jeho a hodno nadějí všech dobrých lidí, jež čekají je... Ostatně ten Horac tak neměl jednat vůči Augustovi.

Má dosti příčin býti vděčným jemu jak já, jak jiní, jak Řím a svět celý. A pokud trocha žití bude vězet v mém slabém těle, žehnati chci vděčně

životu toho vznešeného muže. I ten můj klid zde, žití bezstarostné jsou darem jeho. Všem nám vrátil zdraví. Zločinná bláznovství těch děsných válek,

jež obcí zmítala kdys za Maria a Sully, Cinny, Pompeja a Bruta, nemocí byla. Zdraví vrátil Římu a Římem světu. Přičinlivý rolník

osije pole v důvěře, neb žádná loupežná ruka už ho nepřipraví o zlaté plody klidné práce jeho. A kupec v míru bere se v kraj dálný

a v míru vrací se a v míru tráví s rodinou svou zisk svého přičinění. Polnice nebudí víc muže ze snů, jen kohout zpěvem volá je zas k práci,

a mladí zase ukládají staré po žití cestě k odpočinku v hrobě a ne – jak zloba časů dřív to nesla – že otec hrobníkem byl synů svojich.

Hruď matek nesvírá víc bolest předtuch při popatření na kvetoucí dítky: ne pro meč rostou, pro strádání vojny a předčasný hrob v smutných cizích krajích.

A tohle vše že nevěděl by Horac? Vždyť musí vidět, proč smí píti v míru falernské víno, proč smí volnou nohou zem tepati a objímati v blahu

Lalage svoji... Proč ta pýcha tedy?... Najde-li Aeneis má jedenkráte přijetí libé v očích Augustových, pak odměněn jsem za své hoře dosti!

A věru dobře zní ten hexametr: „Polnice zvučná opodál třeskem troubila hrozným...“