Říkají, že má žena poskvrnila
čest ženskou svoji... Gladiator z cirku
a plavec campanský že vhod jí byli,
neb měla v lásce tuhé mužské svaly
a širokou plec. Radili mi jemně,
bych odpudil ji. Věčné, bílé hvězdy,
jak možno býti ještě soudcem jiných,
když člověk, zrnko náhody a chvilky,
svou nicotu a malichernost cítě
je vděčen slunci, které na něj svítí,
a vděčen květům, že smí patřit na ně!
Dnes Faustina už spánkem věčným dřímá,
a čím jsou tomu bezvládnému tělu
bouř vášní, žádosti a touhy krve?
Snad utíkala před tou tváří mojí,
jež nehybnou je v bolestech i štěstí,
a jistě znudily ji řeči moje,
jež pouze šatem myšlenek mých jsouce
– ó vím to dobře – málo jímat mohly
těkavou duši ženskou. Šla svou cestou,
kde doufala, že nalézt lze květ blaha.
I já šel svou a nehleděl jsem ani,
že šlapu vlastně nohou touhu její,
že hovorem i tváří tam ji ženu,
kam potom došla...