Rezavým rouchem oděly se chlumy
a listí lesů plápolavou barvou,
Dunaje vody houstnouti se zdají
a jako ocel tekutá se valí
k dálnému moři – truchlý obraz smrti!
A přece jenom k spánku ukládá se
v nádheře barev země, matka stará.
Ó duše přírody ty nesmrtelná,
vše z tebe vychází, vše trvá tebou,
a k tobě v posled do hrobu se vrací,
by v jiné podobě a v jiném žití
zas vyšlo z tebe. – Nač se báti skonu?
Zda zmizím v harmonii nekonečna,
či znovu ožiji co květ, co ptáče –
dnes lhostejno je, jako potom bude
dojista lepším to, co přijde potom.
Z tohoto světa odejít má mudrc
jak zralá oliva, jež v pádu žehná
i zemi, dobré svojí živitelce,
i stromu, jenž ji nesl během léta.