Já marnost všeho poznal, dospěv záhy
nejvyšších stupňů lidské moci, slávy...
Dvůr Augustův i žena, dcera jeho,
zeťové, sestra, Agrippa i vnuci,
Maecenas, přátel sbor a příživníci,
lékaři, kněží – všecko kořist smrti.
A celé rodiny hle! Pompejové,
rod Corneliův, jenž svou slávou plnil
kruh světa širý – pohleď na hrob jejich,
u posledního jmena přečteš nápis:
„poslední rodu svého“... Vymírají
národy celé – všecko v posled zmizí
v mlčení hlubokém a němém tichu
prostoru bezmezného... Smutek z toho
leh v duši moji. Taký běh je žití:
vše záhy zapomeneš, záhy také
sám zapomenut budeš. Nic víc, nic víc.