Při světle lampy v tichu noční chvíle,
co chladný vítr venku žalně svistí
o hrany zdí a holé větve stromů
let zuřivosti svojí rozrážeje,
zas péro beru v chabé prsty svoje,
bych slovy zachytil, co hlavou mojí
dne během spělo. Věrné lístky moje,
vás jediných já neunavil dosud
tichými rozhovory s duší svojí!
Vím, lidé těžce nesou hovory mé
a jenom z úcty před purpurem mojím
násilně nudu svoji přemáhají
a k zívání chuť utajit se snaží –
ach, smutný los to všechněch zkušeností
i moudrostí zlým trudem vyzískané,
že zajímají toho jen, jenž má je,
a cizím uším prázdnými se zdají
jak větru toho venku naříkání!
A nelze odkázat ty zkušenosti,
poznatky žití, plody hořkých hodin
nikomu v světě... Ani synu svému,
a kdybys bolestí i zmíral nad tím...