Spousta škatul leze v kupé, kufry, vaky – dáma křičí, za ní zrudlý manžel cupe – bozi, kde už jsem je zřel?
Zavazadla místí hbitě: „Pozor na to!“ ona stále – „Prosím tě, jen nekřič, dítě! Nic se tomu nestane!“
Ejhle, holoubci mí smělí, vždyť to manželský můj párek, celou noc jsme spolu jeli – jak už se to dávným zdá!
Dveře třískají, hluk stichá, povely zní, dlouhý pískot, trhnutí, stroj těžce dýchá – vlak vyletěl z nádraží.
Rozsedli se na sedadle – leží cosi mezi nimi – svěžest pryč a oči vpadlé, tak, tak moji holoubci...
V taktech duní kolejnice, cizí krajina v zad prchá – ani slova nemluvíce dívají se okny ven.
Ticho... ticho... kraj se žene stále na zad... Náhle ona oči svoje zaslzené po něm zvolna otočí.
Zamknu víčka ze soucitu – ať se jejich episoda raděj dříve a zde v skrytu beze svědka odbude.
Zasténala tichým hlasem – znám ty tony utrpení – „Jinak, jinak myslila jsem že bude můj život teď...
„Co ti chybí!“ ptá se suše, „co máš zas už? Nerozumím – “ „Vlastně nic. Jen moje duše v nitru stále pláče mi.“
Jak ta svatební má kytka připadám si... vlekli jsme ji... pak z ní zbyla suchá snítka... leží teď kdes v smetišti.“
„Jaká hloupost!“ znaveně děl. Chvíli ticho... Rozuměl jsem. Její drama už jsem věděl: – Zde by měly růže kvést –...
„Dneska vím, proč teta Frycka vždycky mne tak litovala, je to duše poetická, sama byla nešťastná –
„Květ jsi, poklade můj sladký, říkala mi teta Frycka, budeš plakat, až tvé plátky vítr polem roznese!“
„Přestaň jen s tou poesií, dej mi pokoj s tetou Fryckou– jiní lidé také žijí, také, myslím, bez plátků!
Čert vem verše a ty city; vracíme se do života – na ty sentimentality měla jsi už času dost.
Mluvme vážně. Strach mám jaksi, že ten byt náš vlhký bude – a jak to je s tvojí praxí, dítě moje, v kuchyni?
Obávám se také služky, již ti pošle teta Frycka – “ zalét zrakem v líc své družky, pak máv’ rukou, zmlk’ a zív’.
Mlčela. Já hledl na ni: ztrnule se oknem dívá, bílou ruku tiskne k skráni – „do života“ tedy tak...
„Do života, do života!“ šumělo to mojí duší... „Do života, do života!“ pro sebe si supěl vlak...
Cookies on Poetry Cove