Prostřelenou střechou Jungfer Gertrud dívala se do rozlehlé dálky. Zvony hlaholily s farních věží, z dola z ulice zněl lidský jásot,
a z té dálky táhle hřměla děla, pušky praskaly svým suchým hřmotem. Prachu oblaka tam poletala, valila se ke hranicím Uher.
Z nich se nořili a mizeli v nich jezdci, pěší, vozy v divém chvatu, větší ne, než polních kobylek roj. Dívaly se v dálku modré oči
Jungfer Gertrud, ale její duši zpola zlost a zpola tesknost jala, jako při povídce zajímavé, jejíž konec zůstal nepověděn.
Minulé dny táhly plavou hlavou: přepady a útoky a ohně, úzkost obavy a prosby v chrámě, strachuplné rozhovory lidí
o pohanech zpupných, nezmožených, zkáze Vídně, konci toho světa. Turci často harcovali těsně pod hradbami stísněného města,
poletali na konících pyšných, v pestrých barvách, každý jako kníže, silní, opálení, oheň v očích. – Kdykoli dobyli města Turci,
znásilnili předně všechny panny – snila plavá hlava Jungfer Gertrud. Prach se v dálce ztrácel ke hranicím, děla jen tak ze sna hovořila,
Jungfer Gertrud stáhla nazpět hlavu, po točitých schodech sešla s půdy do klidného, střízlivého vzduchu, kde vše půjde zase starým řádem,
každé povídky se poví konec – Jungfer Gertrud mrzutě si zívla.
Cookies on Poetry Cove