– a to je Marmont, který jídal chleba u mého stolu!... Mortier a všichni, jak jmenují se!... Z číšníků a štolbů já knížat zrobil, maršalů a vévod –
čas odplaty tu... věru, hnusno z lidí... – Však má se počítati v těžké chvíli při zdravých smyslech s oním vděčným citem, věrností srdcí, oddaností duší
i byť jsme dosud dnů jich sluncem byli? Což počítal jsem někdy?... Až teď – počet zvrt se. Buď třásli se pod železnou mou pěstí – a poslouchali. Nebo brali zlato
a dali vznést se nad hlavy všech druhých – a zase poslouchali... Tak jsou lidé... Ne nevděk jejich – moje krátkozrakost je vinna pouze... Mortier i Marmont,
Ney, Masséna ni o vlas nejsou lepší, než vládci Bavorska a Virtenberska, – i ti jsou jenom z milosti mé králi – nač vyčítat jim? Tchán můj není jiný –
jen já jsem vinen. Neměl jsem brát v počet otcovskou lásku, přízeň k zeti, vnuku – oh, ten můj sňatek propastí byl hroznou, pokrytou nádherným a pestrým kvítím –
a já vstoup na ni... Za svůj omyl pykám; cit prchavý je, hnutí okamžiku – a vším jsou cifry, moc a svěží síla. A úspěch, úspěch! Úspěch-li nás zradí,
jsme vinníky pak na jevišti dějin... A zločinci. – Tak viděl jsem vždy jasně – proč zapomněl jsem?... Udýchaný jelen tak stojí bezradně a těžce supá,
co se všech stran se rudé tlamy blíží, z nichž bílé zuby strašlivě se svítí – – – A vždyť to není ani onen nevděk a přepočty mé v citech srdcí lidských,
co shrocuje mě! Jiného to cosi a vím a cítím, že to ve mně sedí, v mém těle celém, mozku, duši, krvi. Jak chronometr jsem, v němž pero prasklo,
je tupost bezradná v něm, hluché ticho. Můj oheň, ten můj velký svatý oheň, už ztrávil všecky schopnosti a síly, už perutě i duše mojí zasah
a potravy víc nenaleznuv – zhasl. Teď přicházejí – chtějí abdikaci – a ve mně není hlasu „Ne!“ jim zahřmět. Mí maršalové – tchán můj – a ti králi –
před roky desíti bych byl máv rukou a byl bych rozhodil je po Evropě, jak syn můj rozhazoval hračky svoje. Jak kartami bych zamíchal byl jimi
a žádný necekl by... Zrazen sebou a Osudem já pad – a nelze povstat... Můj svatý oheň vyhas – podepíšem... A klid chci míti... někde hlavu složit,
kde spánek bez snů zavřel by mi oči – eh, podepíšem – tak jak oni chtějí – vše lhostejno už – k čemu čekat ještě? Číš dopita, dnem vzhůru obrácena –
nuž, pojďme od hostiny! Ticho kolem, a ticho ve mně – zde ten papír leží a mlčky čeká – na můj podpis čeká... I Berthier chtěl pár dní dovolené –
jdi v pokoji, vévodo Neuchatelský a kníže Wagramský – tvých „pár dní“, vím to, že slove „na neshledanou“ – jste stejní, jste všichni stejní – nic vám nevyčítám
a ničeho už od nikoho nechci – jen klidu trochu... Vše mi připravili, hle, nové pero... čerstvý inkoust tady... jsou dobří lidé – moji maršalové –
víc nemohu jim dát už než svůj podpis – oh, pero skřípe – chceš ty protestovat a čestností snad zahanbovat lidi? Vše marno... piš jen... tedy: Napoleon...
Cookies on Poetry Cove