Madonno, dar jsem přinesl vám skvělý – vy víte dávno, že můj život celý kol touhy jediné se stále točí a tou je milost vašich sladkých očí –
Madonno, dar můj provází řeč prostá, všakť hoden verše messer Ariosta, tož sekretáře mého, jemuž kypí do rýmů něha, kouzla jas a vtipy –
dar můj je safír, jemuž rovno není, však obruba mu schází, zasazení, kde vynikl by; jako hvězda, která je vyloupnuta z nebe za večera –
já míním ovšem, račte pochopiti, že obrubou by měla řeč má býti... Madonno, vy jste včera prohlásila, že jedněch očí krása jest vám milá –
Že Giulio má krásný zrak, jsem řekla – Nach a sníh v tváři – kterak jste se lekla! Kam cílíte tou řečí, kardinale? Jen dar chci dát vám. Pranic, pranic dále.
A řečí provázím jej neumělou, však času nebylo, bych zdobu skvělou mu zhotovit dal messer Ariostem, tož za vděk vezměte jen pouhým skvostem,
safírem bez obruby, zasazení – – Oh, kardinale, prosím, bez mučení! Madonno krásná, hrdlo rdousíte mi, vy slunce dnů mých na té celé zemi!
Váš pohled zlý mi v hloubi duše vniká jak studená a řezající dýka! Giulio bratr včera odpoledne si na hon vyjel – Madonna zas bledne,
jak jméno Giulia jen vysloví se, tož ret můj o něm více nezmíní se a budu mluvit o ferrarském lesu. Je hluboký, pln tajemství a děsu,
zná mnoho, ničeho však neprozradí. Jsou doupata v něm vlčí, hnízda hadí, divocí kanci – Madonno má drahá, ten strach váš věru na duši mi sahá
a řeč mou dusí – neřeknu už slova – – Dál, kardinale! Matko Ježíšova! Jen klidna buďte... Tedy o tom lese. V něm člověk velmi snadno odtrhne se
od průvodu, když vášní štván jsa, žene zeleným šerem zvíře poraněné. Tu často bandit ze sna probuzený – náš les jest jimi věru přeplněný
a lotři tito nikdy nerozliší, zda kupec to, či osoba je vyšší – Vy chcete říci... Giulia už není – Ne, naopak. On doufá v uzdravení.
Jen nehodu měl... pozbyl v lese čeho.. A to je předmětem teď daru mého... Vy pravila jste nadšenýma rtoma, že krásné oči bratr Giulio má...
Madonno, mínila jste oči tyto? – – (Podává jí dvě vyloupnuté oči.) Královno nebes! Ďáble Ippolito!...
Cookies on Poetry Cove