V Betlémě zrodil se na slámě pán Ježíš z rodu ctného a idylličtí pastýři tam měli radost z něho.
Pak vyrost tak a všelijak a bez professe, pasu po krajích chodil sem a tam a v očích plno jasu.
Miloval děti a chudáky a horoucími slovy do pustých duší zahřímal a kázal zákon nový:
– na chudých že prý stojí svět, jim po smrti nebe že patří, že Excellenc-pán s žebrákem jsou prý si vlastně jen bratří;
ba chuďasa, že jednou posadí si pánbů podle sebe, co velbloud prý projde jehlou spíš, než takový rentier v nebe;
a v nebi, tam prý bude hoj! vždy kamna zatopená, havannah pravá, peněz dost a vína nepokřtěná;
to nebe že cíl náš a dědictví, svět že jsou vězení mříže – – – Pak mocní světa tohoto na dřevo vbili jej kříže.
A potom pán Ježíš z hrobu vstal a v srdci lekci nesa, té zemi tuze rád s bohem dal a vstoupil na nebesa – – –
Ježíši pane, tvou památku slavíme teď během roku, ku tvému žití vzhlížíme v každičkém tom svojím kroku.
Zrodíš se v Betlémě v prosinci k radostem drobounkých dětí, – neb idylly vymřely a pastýřů už nikde neviděti –
pak tuze čerstva vyrosteš a kážeš nám zákon svůj nový, bychom se v trampotách těšili alespoň pěknými slovy:
že si nás, chudáky, posadí pánbů hned vedle sebe, co slon projde uchem jehly spíš než nějaká Excellenc v nebe;
a v nebi, tam že bude hoj! vždy kamna zatopená, věřitel žádný, cigar dost a vína nepokřtěná;
tady že lump jen má blahobyt, jen taškář že plné má spíže – o Velkonocích pak páteři na dřevo vbijí tě kříže.
Ty ale moudře vstaneš zas, když zem v jarní zeleni plesá nedbáš, že růže chce zrovna kvést, a vstoupíš na nebesa.
A to je facit: Svět jde dál, jak před tebou a za tvých časů; zle bylo tenkrát a bude hůř, zní skřehot prorockých hlasů.
Nebe nám bledne, víra je pryč – hleď, líp by bylo snad přeci, kdybys nám několik procent dal hned místo těch posmrtných věcí!
Vždyť už jen tu a tam dětská směs z těch Vánoc tvých těší se zticha, a už jen páterům fialovým rostou z těch sloves tvých břicha!
Cookies on Poetry Cove