VÁLKA

Jak strašidlo je. Na lafetě jede, má žhavé oči, líce seschlé, bledé, krev čerstvou na rtech, bluza roztrhaná je krůpějemi krve pokapána,

nůž v jedné, pochodeň má v druhé ruce, potřásá jimi zuřivě a prudce, nad hlavou prapor krvavý jí duje, zem duní, nebe v dým se zahaluje,

v dým probíjený bleskovitým nachem. Vzduch páchne krví, spáleništěm, prachem. A muži jdou – a nad nimi bdí strážce – jak stádo zvířat kráčí ku porážce,

dle taktů hudby mlčící zem dupou a v očích mají resignaci tupou. Pak v průvodu jdou Smrt, Hlad, Bída, Hoře, žen, dětí zástup, oděných jen spoře,

ty k nebesům pnou zarudlé své zraky a boha hledají kdes nad oblaky. Leč za nimi jde zástup rozjařený; to bursiáni, povětrné ženy,

dodavatelé, čeho k vojně třeba, zelenin, konserv, masa, mouky, chleba, bomb, patron, pušek, děl a kulometů, bot, plátna, léků, letadel i vznětů

nadšení, k zeměpánu odanosti, apelů na součinost společnosti, hrdinských veršů, hrozných nepříteli, raportů o tom, jaký duch to skvělý

ovládá armádu i zemi vzadu, ti řvou a přehlušují kanonádu – pak ženy mdlé jdou společnosti vyší, jichž nervy vzruší krev, hlad sexu stiší

styk s obnaženým mladým tělem v sálu – ty ošetřovat běží do špitálů – pak syni protekční a lovci řádů jdou v kanceláře vésti pevnou vládu,

jdou odhodláni stíhat neústupně, kdo vyhnout chce se vřavě bitvy zpupně – a vše to hlučí, výská, řve a nyje, do vlasteneckých hrudí sobě bije

a přehlušuje praskot kulometů, děl hřmění, rámus avionů v letu, hrčení pušek, hudbu pobádavou a stoupá s dýmem k nebi nade hlavou,

až ozvěnou to opakuje dálka: Jí sláva, sláva! Ať nám žije válka! Ať žije! – Ne těch parasitů sice – karabáč na ně! Dějin pomocnice.

Osudu dělník, chmurný, proklínaný. Jsou záhady a otázky jsou dány, jež nerozřeší žádná humanita, a odstraní jen ocel války hbitá. –

Je hrozná, hnusná, když se zří jí v líce a kudy prošla, nechce se jí více, je příšernější než bouř dějin každá, bezviných muka, milionů vražda,

popření Boha, paskvil humanity, k bestii v lidstvu doklad znamenitý – leč v řádech Věčnosti je složkou nutnou a v dějinách vždy má svou nutnost smutnou,

neb Dějiny své operace mají. Úd zanícený odříznouti dají, když organismu jistou zhoubou škodí. A jako všecko se jen v krvi rodí,

tak Doba mdlá, když v krvi dokonává, syn její, nový Čas, jen z krve vstává. A věci jsou, jež jenom válkou padnou, což nelze sentimentalitou žádnou

zde nikdy zvrátit. Sudbou vyvolána své dílo vykoná a proklínána odejde tiše. Ale zas se vrátí, až bude nutno něco roztínati

a nastane čas krvavé jí práce. Ne, válka nedá odisputovat se. Osudu dělník. Dokud lidstvo zde je, chirurgem bude jeho epopeje.