Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků, přes stínů propasti v hloub modré minulosti vztahuji ruku k tobě! V Tacitu pochmurném já našel dnes tvé jmeno,
tvůj život, tvoji smrt – na jedné všechno stránce; a přec v těch málo slovech soucitem do dnes zní ta velká duše z kovu, jež psala to, jak duše má, jež zvlněná a bouřná
tím mrtvým mořem pluje. Tam v Římě hnijícím tys miloval své stromy. Zeď bílá, vysoká ten svět tvůj zavírala, svět čistý, plný vůně.
A pijan Claudius a děvka Messalina a chátra prodejná a libertinů rota – to bylo venku, venku... Zde světlo zelené, trav výdechy a barvy
třpytivých květů, šum těch rozložitých snětí klid smiřující lily v tvou duši, ve trávě když lehával jsi na znak a snětmi díval se ku modré klenbě vzhůru,
k té věčně modré klenbě, a viděl minulost a zotročilý dnešek i příští neslibné a marnost toho všeho, co zve se tady člověk...
Však sněti vztažené přes hradbu mlčenlivou, na cestu prachovou stín klidný vrhající, ty lákaly tak do vnitř... V nosítkách mimo plula jednou Messalina.
A v její nervosní a rozvášněnou duši pad klid a šum a barvy. A touha zžíravá chvít začla každým nervem: tam za zdí klidno tak, tam plno barev, vůně,
a z těchto starých stromů pel dýše čistoty – pel čistoty! a v Římě! – hoj, jak by chvěla se ta stará cudná těla vrásčitých laurů, sosen,
a květy panenské by vypoulily očka – a vše by dýchalo svou zadrženou sílu v obrovské šumné echo při její orgii!... Tvůj ortel, bratře, vyřčen.
Tvůj předek některý prý obrazu se rouhal Caesara. Zemřít nutno. Již lázeň vyhřáta, kde otevře ti žíly hoch, otrok odaný. Již hranice se staví,
jež ztráví tělo tvoje... Naposled díval ses na milované stromy. Vál vítr z půlnoci, a listí jich se chvělo a bleskotalo v slunci
Tu hlavou šlehlo ti, že plamen větrem hnaný, ničící tělo tvé k těm snětím letat bude a pálit ratolesti, že kouře chuchvaly a zápach tvého masa
prolezou kšticí jim, že v čistých listech chytne se černavý háv smrti – i svolals otroky a kázals postaviti svou hranici dál od nich...
Že hoch čekal, vstoupils do lůna teplé lázně.... Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků, přes stínů propasti v hloub modré minulosti
vztahuji ruku k tobě!
Cookies on Poetry Cove