Noviny klesly z ruček slečny Emy
a modré oči hledí v neurčito:
Ta válka, válka!... Smutek teskný, němý
jí zastřel duši... hluboce jí líto
těch mužů, kteří zkoseni dnes v dáli
své neužité žití kladou v hlínu,
těch zdravých, silných, kteří by se stali
manželi, otci... Zatím zde, v tom stínu
tak vadne ona... V šedém osamění
jí dnové plynou... Jak by dle své hlavy
změnila ráda v jednom okamžení
běh věcí zemských bezohledný, dravý!
Raněný vojín... Zavázaná hlava...
Bled zajímavě... Uniforma čistá...
Na prsou řády... Mladá dívka dává
mu snídani... A druhá květy chystá
do malované vásy z porcelánu...
Je v salonku to vkusně zařízeném...
A vojín rád je nádhernému ránu,
jež hýří v parku, sluncem prozářeném,
a vděčen je té péči ruček bílých
a dvěma párům očí roztomilých –
ty černé o přátelství povídají,
ty modré něčím větším pro něj plají. –
Tu scenu slečna Ema vídávala
na obraze, když byla dívka malá –
a dnes ji vidí a v ní vidí sebe...
A proč by nemohla sem, dobré nebe,
ta válka milá jednu oběť vhodit,
když dějinám bez válek nelze chodit
a když už válkám obětí je nutno?
Ach, svět je zvrácen a je v něm tak smutno...