Byl Adam v ráji sám. Sbor sluncí nad ním planul
na temném blankytu,
na velké lupeny déšť rosy tiše kanul
a zářil ve třpytu.
A květy duhové tam těžkou vůni vály
a hlavou kývaly,
a v mlze stříbrné tam šumné stromy stály,
v nichž ptáci zpívali.
Své lampy rozžehlo si na sta mušek v trávě,
a tanec zavířil
a hvězdy hořely a celý ráj plál v slávě –
leč Adam smutný byl.
O platan opřen jsa, se k zemi díval pouze,
na čele mračno dum,
a chvilkou: „Nudím se,“ křik’ s výtkou, zívna dlouze,
k těm zářným nebesům...
Ó vábný anděli, ó plavovlasá madame,
jen sluchu přejte mi,
mám nudy jistě víc, než tenkrát v ráji Adam
té bídné na zemi.
Mně vše jest, protivno, svět, jaro, vesna vonná,
má sudba prokletá,
mne trýzní přátelé, když denně z Mendelssohna
mi hrají kvartetta.
Však líná duše má zas žárem dávným vzplane,
ó paní spanilá,
když s vaším pohledem z těch modrých zraků skane
v ni lásky idylla!
Ó drahá, skloňte se jen vlídně k mému zpěvu,
ten hlas váš jemný znám –
za ty své výkřiky tam dostal Adam Evu –
k vám já už cestu znám!