Už po boku šavlička,
už je helma na té hlavě –
zaplakala Anička,
zaplakala usedavě:
Až já budu kolíbat,
kam mám myslit, duše zlatá?
Až se bude dítě ptát,
co mu říci, kde je táta?
Neplač, každá slzička
pálí duši moji žhavě,
tíží víc než šavlička,
než ta helma na mé hlavě.
Za hory a za řeky
v nějakou tu cizí pláni,
někam ve kraj daleký
posílej své vzpomínání.
Našemu pak dítěti
řekni, cizí děti že si
sráží švestky se snětí
bílou kostí táty kdesi.