Má milá přišla dneska sama,
to poprvé – ó jaký ples!
Ta přísná její gardedama
prý dříme sladkým spánkem dnes!
Je máj, a den plál v celé kráse,
park nálady pln veselé,
a naše alej bělala se
jak družiček řad v kostele.
Když spatřil jsem ji krůčkem drobným
a samu ke mně pospíchat,
horečně schystal k větám zdobným
jsem zadržených řečí sklad,
tma v očích byla, čelo pálí,
a líc má hoří do krve,
tak bylo mi, když školák malý
jsem k zpovědi šel poprvé.
Má milá přišla, v tváři smavě
jí radost kvete nachová –
já klobouk zvedl ostýchavě
a uklonil se bez slova.
I milka má se pozachvěla,
a řeč tak všední počíná,
jak nad každým by slovem bděla
zas censura dnes matčina.
Je vzácný hovor ten, jejž máme,
a bloudí hezky z široka:
bůh ví, proč teskně vzpomínáme
na jeden obraz z rokoka,
kde v pestrých šatech páni, dámy,
a v sněhobílé paruce
hru směšnou hrají pod lipami
v kruh držíce se za ruce...
A jakby štěstí nezažité
nám odletalo na vždycky,
my těžce vzdychli ve chvíli té
a milka děla tragicky,
že tenkrát v šatech ze sametu
– když třpytné hvězdy svítily –
i při pohřebním menuetu
ve skvělých sálech tančili...