Z Minula tůně, kam proud Věků padá, kde v zničení a zapomnění leží oběti všecko ničícího Času, zdvihly se stíny.
Zdvihly se stíny sesazených bohů, Baal, Astarte i Ariman a Ormuzd, Osiris, Isis, Brahma, Višnu, Šiva, a patří v dálku:
Olympských stíny zdvihly svoje hlavy, Zeus, Hera, Hermes, Apollo i Pallas, Artemis, Pluto – černé prázdné stíny zírají v dálku:
Tuisto, Odin, Wodan, Donar, Frija, Svantovít, Perun, Dažbog, Volos, Triglav, zástupy božstev pozdvihly se z temna a hledí v dálku:
Na vlnách Času stoupá starý Hebrej, šedivá hlava věkem se mu třese, a jenom oči, zlé a mstivé oči zdají se hořet.
A za ním kráčí zbičovaný člověk kříž hrubý vleka na svých slabých bedrech, a nad ním třepotá se chorým letem sestárlý holub.
A vojska svatých, andělů a ďáblů v blednoucích barvách za nimi se berou. Je ticho všude. Neslyšeně plynou k propastem Věků...
K propastem věků, do císařství Smrti, kde stíny dávných sesazených božstev úděsem ztuhlé začly žalovati hlubokou bolest:
– Hle, umíráme znovu ve svém rodě, neb ti, kdož zdáli se mít život věčný, trojice divná, nástupcové naši, v říš Smrti vešli!
Stanou se bájí, jako my se stali a prázdným jmenem, lidstva pouhým sněním! My vymřeli, a jen Smrt nesmrtelná přetrvá všecko! –
Tak lkala božstva nářkem usedavým. Smrt přísná usmála se shovívavě: – Ne, nezhynete. Rod váš žíti bude a vládnout světem.
Neb žije vás všech roditelka velká, máť plodná bohů od Věků až k Věkům, jež silnější mne přetrvá mou vládu, ta Lidská Hloupost. –
Cookies on Poetry Cove