Noc, jež se sotva zapomene:
nad hlavou nebe rozhvězděné
a dole ve tmách věčný Řím
se světel sborem žlutavým.
Na ploché střeše dlíme spolu
– blíž k hvězdám, než k té zemi dolů –
a každý z nás byl tich a bled:
kdos měl mi zítra odejet.
A drahé dosud město bylo
– jak se teď v očích zrcadlilo –
jen trochou černých ploch a rýh
a teček světlých titěrných.
Už duše nic víc nepojímá –
jen to: O ille tristissima –
to Ovidovo neštěstí
tichounce hlavou šelestí.
Sám v dál jít – pravda, utrpení.
Leč, Ovidie, nadto není:
sám zůstat zde a hleděti,
jak štěstí tvé v dál odletí.
A se všech míst pak vždy a znova
pohledy sbírat, úsměv, slova,
jak byly zachytly se tam,
a slyšet, jak dí, že jsi sám!