Je v lese vila; hustou třásní k ní stromů klenba všude lne, je tak, jak čítává se v básni: dvou ptáků hnízdo útulné.
Les odpočívá v lesku žhavém, ni lístek se tam nehýbá; na květu v trávě červenavém se spící motýl kolíbá.
Na sosnách visí pryskyřice jak zlatožluté pupence a silně páchne do směsice té vůně z květin července.
Klid všudy... i to ptáče v půli své písně zmlklo unylé – – jen hlavy dvě se k sobě tulí tam v jednom okně ve vile.
Hoch s dívkou... Ona rozpačitě cíp kapesního šátku rve... on chvílemi se snaží skrytě cíp druhý lapit v prsty své...
A rdí se oba do krvava, ač řekli si jen v šepotu, že je ta chvíle tuze žhavá, a les že klesl v dřímotu.
Dva milující... Tak to bývá, toť leto žití, leta květ... Kde je ta doba čistá, snivá, těch směšných osmnácti let!
Tu náhle s jedné svěží sněti list jako citron žlutavý se utrh, ve spirále letí a pod oknem pad do trávy...
Ten vzrušil oba... Vyčítavě na onu sněť zrak upřeli... pak hledli na ten lístek v trávě a žal je schvátil... Mlčeli...
Cos mrtvého to mezi nimi v zem bujnou slétlo potichu: toť žlutá navštívenka zimy letnímu tomu přepychu,
toť první vráska v bílém čele, na hlavě první bílý vlas a slovo jedem přiostřelé, jež padlo prvně v lásky čas...
Vše zhyne... zhyne... Listy zblednou, žár zajde, v lese bude chlad, ta vila bude pusta jednou a také srdce jejich snad...
Mlčeli... Hlavy odálili... On čelo skládá do dlaní... Ona zří snětmi, jak mrak bílý po žhavém nebi uhání...
Cookies on Poetry Cove