Mha šedá na střechy se snáší
a řídne slunce ve třpytu,
jenž líné šero z ulic plaší
a tmavé stíny z blankytu.
Roj holubů vždy ku deváté
zřím, nad domy jak dá se v spěch
jak body letí v záři zlaté
a stříbro plá jim na křídlech.
V té hodině u okna stoje
zřím naproti vždy v oken řad,
jak vkročí služka do pokoje
a začne okna otvírat,
a vedle ní se vždycky jeví,
– když v pokoj padne ranní zář –
drobounká postavička děví,
jež pobledlou má drobnou tvář.
Ji znám. Ji zovou „slečnou Katty,“
ač dvanáct roků sotva jí,
dle „Bazaru“ vždy nosí šaty
a ji dle mody česají.
Já vím, než k oknu přistupuje,
ze zhlídne v zrcadle se svém,
že vábný úsměv nastuduje
a srovná vlasy nad čelem
a pro effekt blíž fauteuil staví,
kde usedne s románem svým –
a mne ta komedie baví,
já s úsměvem ji pozdravím.
Tak ku desáté odcházívá,
a piana hned slyším žel,
to ona sama hrá a zpívá,
co nesmrtelný Schubert pěl.
Ty tony falešné, hlas slabý,
a přec poslouchám každý den,
mě nápěv i ta slova vábí
pro zvláštní jeden pocit jen:
Je mi, jak na stromku bych suchém
byl lístkem, zbylým do máje,
a stromek vedle bují ruchem
se zelenaje, zkvétaje.
A vždycky k zrcadlu se stavě
bedlivě pátrám v rysech svých,
zda není sníh už na mé hlavě
a kolik v čele, v líci rýh...