Kde jsou ony bouřné roky,
kde je dávných lásek řad,
kde ty teskné, hořké sloky,
kam jsem všechnu bolesť klad!?
Časy divné, dávné časy!...
A ty roky míjejí
a my jdeme všichni asi
žití všední kolejí...
Avšak těmi verši mými
zpiti jsou teď poeti,
dle nich tepou nové rýmy,
plné slz a prokletí,
dnes je hořkým ku své milé
mnohý básník po vlastech,
v časopisy, knížky bílé
vrhá kousavý svůj vzdech –
proč? Ó, dámy, prosím nyní,
odpusťte těm druhům mým:
vy ni oni nejsou vinni –
jenom já jsem vinen vším!
Projdou dny ty, přejdou řasy,
a jak roky míjejí,
jak já, vy i oni asi
půjdou všední kolejí.
Já svůj žal i radosť zase,
nejkrásnější z veršů svých,
ženě svojí zlatovlasé
píšu do rtů nachových.
Pár knih už dal v ty rtíky,
aniž by svět číst je směl –
pro klid duše – bohudíky,
pro mou slávu – bohužel...