Vjel do Perugie tehdy svatý otec, to Alexander Šestý. Sem se uhnul před králem francouzským, jenž táhl k Římu. Dny jednotvárně nudně jdou. Zde není
pohodlí vatikanských, zábav jeho, Julie Farnese a všech těch druhých, jež byly jarem v zimě žití jeho. I napadlo mu, že by mohl prací
ve prospěch církve zahnat šedou nudu. Zde útrapy zřel křesťanského lidu, vsi vypálené, pole nevzdělaná a krajinu, již vlci zalidnili,
neb těla zbitých křesťanů je zvala – a vším byl vinen ten rod Baglionů, rod prokletý, jenž jeho, pána svého, nic dosud nedbal; byl-li legat poslán,
už cestou dostal vzkaz, že hlava jeho se v městě jistě octne u pat jeho – a řádil tak, jak nebylo by nad ním papeže na zemi a Boha v nebi.
I umiňuje sobě svatý otec rod bohaprázdný shladit s tváří země. Zve k sobě strašnou hlavu jeho Quida a Quido přišel. Líbá s úctou střevíc
svatému otci, velebí tu chvíli, jež přeje mu před Svatostí stát jeho a přísahá, že dát chce krev i statky po přání jeho. Svatý otec dojat
mu úctu vzdává, přízní ujišťuje a slávu celé rodiny té cení, tak cení, že by přál si poznat všecky a míní, že by hod chtěl vystrojiti
neb turnaj skvělý, nebo hod i turnaj, by ukázal jim otcovskou svou přízeň a světu úctu svou k nim neskonalou. Zarazil na chvíli se strašný Quido.
Však náhle vzplane osvícením vnitřním a nadšeně plán tento pochvaluje a souhlasí a dotvrzuje vřele, že celý rod jich nemá jiné touhy
než zhřát se v slunci papežovy přízně, jenž otcem všech a milostivým pánem – jen míní, divadlem že nejkrásnějším to bude, sejde-li se rod jich celý
se všemi vojsky, jež jim k ruce stojí a v plné zbroji před svatého otce; rodina jeho, pravda, v statečnosti pohledat sotva může rovné sobě,
však Svatost musí také vojsko vidět, to vojsko, které na jediný pokyn se vrhá jako povodeň neb plamen na pěší, jezdce, děla i zdi hradeb...
Teď překvapen je zase svatý otec. I mní, že tohle hodno uvážení a dohovorů bližších v čase jiném. Však nehovořil. Z Perugie pak zmizel
den na to s veškerými katy svými.
Cookies on Poetry Cove