Kdybych králem byl, tvou šíji ověnčil bych mnohou zdobou: Mauriciem, Theoboldem – vlastnoruční list pak s holdem
přivěsil by baronii k jmenu tvému. Jak by všici vlastenci a výtečníci pleše své ti ukázali,
když bys vyšel na ulici! Města chloubou okamžitě byl bys prvou, zvali by tě na bankety, na funusy,
prvé místo všude musí pro tebe být připraveno, a šmok každý – však to znáš – olizoval by tvé jmeno
s podlízavou uctivostí, slovem: byl bys „osobností“, zdobou obce, zkrátka: „náš“. Ale básník může pouze
s obdivem si vzpomínati, že tě viděl, jak jsi náhle rámě Smrti rozepřáhlé zachytil. A jaks jí dlouze
s pronikavou jadrností vykládal, že času dosti na tuhle má oběť věru. Jaks ji potom s dovedností
k dveřím ved, dal radu tklivou, by se prošla trochu nivou... nebo lesem... že je jaksi unavena zlou svou praxí...
– Zdvořiles ji dostal v dveře – do lázní že též... – a tak jsi zavřel za ní opatrně, oknem vyhled – Smrt se beře
kamsi v dáli... Tu jsi jal za ruku tu oběť její, záři měl jsi v obličeji a pln štěstí jsi se smál.
Ano, takto vzpomínati může básník. Obětí tou byl on sám, byť nesmrtnosti poukázku měl kdes skrytou...
Život bíti zase cítí ve své krvi... jak je chudé všecko to, co na Věčnosti jednou bude! Všecka sláva,
laurů stoh, jež národ dává básníku na čelo ledné, nevyváží chvilky jedné, té, když po tom čele běží
paprsk slunce teplý, svěží a to čelo zas jej cítí! Chirurgu můj, na tvé zdraví! Moderní tys Jiří pravý,
draka-Zmara biješ čile, já to viděl. Osud stůj, jak ty při mně, jedné chvíle, s pomocí ti, kdyby z hladu
drak šel na tě zuby svými. – Na tvé zdraví! Nemám řádů – co bys také počal s nimi? – Na tvé zdravil Ty jsi můj!
Cookies on Poetry Cove