Báň nebes v šedo zahalena je,
zem skrývá mlha nezdravá,
a tam, kde slunce jindy plaje,
jest skvrna velká, žlutavá.
Pár barvy citronové listů
se chvěje ještě na bříze
a letí k zemi větrů v svistu
jak lehké zlaté peníze.
Den každý zamračený, bludný,
zde žiji líně, pomalu,
jak čet bych jakýs roman nudný,
jenž přílohou je k žurnalu.
Dva lidé jsou zde, které směle
já přáteli si zváti smím,
ten jeden znudí řečí cele
a druhý stálým mlčením.
Ta příroda víc netěší mě,
je smutna tak a v mlze té
já nakloněn jsem kašli, rýmě,
té dlouhé rýmě prokleté.
Jen jedno ještě tak mne vzruší
a rozpění krev moji v žár
a životem tím plní duši,
jak kdysi v čase mojich jar,
toť ona, jež má tmavé zraky
a bujná ňadra, tmavý vlas,
ta před lidmi sic znudí taky,
však sama – zbaví nudy v ráz...