V kavárně venkovského města to bylo, kdy jsem po prvé tě viděl. Tys seděla jak socha Agrippiny v Kapitolském museu
a srkala jsi ranní kávu. Od stolu svého jsem ti poslal uctivý pohled, jakým vždy se kořím dokonalému dílu přírody.
A od tebe dík modrý ke mně letl (není to k smíchu? já měl totiž za to, že oči tvoje modré jsou –
jakoby mohly míti jinou barvu, než hnědý samet!) Snad dvakrát, třikrát ještě já hledl k tobě
a rozvažoval, že tak by dneska vyhlížeti mohla Artemis řecká. Artemis tmavá,
jíž by umný krejčí oblekl vkusně do moderních šatů. Tys bavila se se svou společností a nemohla jsi jistě ani tušit,
že duše moje k poctě tvé a chvále pro metafory běží do Hellady a v časů tůň, jež hluboká je tři tisíce roků.
A když jste odcházeli, tys naklonila k stolu mému hlavu jak hrdá císařovna, když v plné milosti
děkuje za uctivý ranní pozdrav. To bylo vše. A za nějakou chvíli vlak odvážel tě v dálku. –
Když v náručí tě držím, a hlava tvá mi na rameni leží – co sametový zrak tvůj přísně střeží můj každý pohled, aby neodcházel
bez tvého dovolení s tvojich očí – v té kavárně nás vidím oba, jak seděli jsme tenkrát a myslím:
Čaroděj největší všech čarodějů, před nímž se kouzelníci všichni z všech pohádek a bájí schovat musí, jak neumělí fušeři –
jest Čas. Co dokázal on během krátké doby! Jaké to věci, zázraky a divy! Dvě hvězdy s nebe,
ta jedna na severu, druhá v jihu, přiblížit k sobě – toť spíše možno, než takové dvě duše, jako naše,
vzdálené sobě tři sta kilometrů a oddělené horami své pýchy, propastmi zásad, mořem zkušeností – leč dosud nikdy dokončit jsem nemoh
závětí věty této: Kdykoli došel jsem k těm horám, mořím, ty jak bys vytušila, že cosi, třeba ve dnech minulosti,
stát mohlo jako překážka těch styků duší našich – tys bílou pevnou rukou mi stáhla hlavu k sobě
a zavírajíc rty mé – zavřelas všecko. A tak jsem dosud nikdy nedomyslil ku předvětí té velmi vzletné věty
závětí její.
Cookies on Poetry Cove