O dějích dneška, seskupení států a fásích války znal jste dosud tolik co o egyptských dávných dynastiích – vám světem byla krajinka ta tichá,
již právě maloval jste; lidmi na něm – ten onen boháč, jehož syté rysy se ze zlatého rámu měly dívat na hosty přišlé v zářný jeho salon;
a historií světa – moje verše z antických dějin, které zapáleně v hodinách prázdně rád jste překládával – – teď odložil jste štětec, zavřel barvy
a pera k překladům se nedotknete, neb bodák dají vám a manlichrovku a chodit naučí vás, obracet se a pak vás pošlou na sever či na jih,
kde s miliony jiných máte tvořit dějiny dneška... Jděte odhodlaně a pozorujte: nad tím kolotáním těl lidských, nad rudými žněmi Smrti
železná neúprosná Nutnost trůní, jíž všecko přijít musilo, jak přišlo. Smrt žne a za ní rozsévač jde Život, syn její věčný – třeskot děl pak hlásí,
že v říši Času, pro dnes očím skryté, se rozbořuje vše, co zralé k pádu. V to velkolepé divadlo vy jdete co jeden z činitelů. Duchem rytíř,
jak poznal jsem vás, zůstaňte i dále. Vy budete vždy nepřítelem čestným těm, naproti nimž postaví vás Osud – jsteť vy i oni řemesníky Dějin.
A strachu nikdy nedopřejte místa v té duši svojí – mně už k vůli – nikdy. V mých básních totiž potkával jste leccos, verš kulhavý či staromodní sloku,
však nikdy strach. Já nepoznal ho v žití a nemám v tom ho, vázanou co řečí jsem napsal kdy, ni v tom, co Musa pěší mi diktovala. Potom věřím pevně,
že strach trčící v duši jest jak magnet, jenž bludné koule k sobě přitahuje – a já chci pevně, abyste se vrátil do světa svého po skončené práci,
k svým krajinkám, k svým portrétům, k mým veršům a k sobotním těm večerům a nocím, kdy v dílně vaší po lopotách týdne jsme vydechli a zabrali se v hovor
o věcech, lidech, cizích tomu světu a nám tak blízkých. Víte, vždy jsem tvrdil, že Osud nikdy vyvolencům svojím odejít nedá, dokud nevydali
svých duší obsah – a kdo zkvet a zhynul, jen proto zhynul, že dal světu všecko, co dáti mohl? – Vrátíte se tedy k svým plátnům, najdete zas ono pero,
jež odkládáte, večery pak klidné těch sobot našich budou plynout dále, jak děje příští, pro něž v práci jdete – a jež vám budou zas tak dálny, cizí,
jak historie starých faraónů.
Cookies on Poetry Cove