Den slavnostní! Co bylo shonu, křiku, co pohledů na líné hodiny, než ručičky se svezly ciferníku na místo, kam jim prsty matčiny
určily vyplnění dnešní touhy – snad v celém žití jich den jediný jim nebyl dosud jak ten dnešní dlouhý! Konečně v boudě z hrubých prken sbité
se nakupil sbor hlav se tísnících, kde již jim věstí rozkoše ty skryté opony obraz v barvách křičících a za oponou šramot, váda hlučná;
teď ztichlo vše. Lem pomalu se zdvih, a s jeviště řeč ozvala se hlučná. Kus pěkný byl. To bylo v zámku krále, jenž otcem spanilé byl princezny,
jí vlečku nosil páže vtipný stále a miloval ji rytíř líbezný, jenž před oknem jí se svým sluhou stával a každé noci v její sladké sny
on zpíval a ten sluha k tomu hrával. Však starý král ze sousedící země, jenž nosil pozlacenou korunu, tam přišel náhle, hlas mu zněl tak temně,
a posadil se k otci na trůnu, rytíři jeho stáli kolem v šeru a zírali kams okny na lunu, a král ten starý za choť chtěl tu dceru.
Král-otec na to odpověděl vlídně, i krásná dcera řekla „ano“ hned a usedla pak s králem starým klidně do kočáru, jenž měl ji odvážet,
a rytíř křičel: „Vrať se k svému druhu, má princezno, ó vrať se, vrať se zpět!“ – a v tom čert odnes rytíře i sluhu. – – – A teď v snech svojich, děti roztomilé,
vy uvidíte často tento děj a v samotě za podvečerní chvíle na osůbky své vmyslíte si jej – až na tu svatbu s oním starým králem,
až na konečný onen čertův rej – při kterém div jste neplakaly žalem. Ó žijte v snech těch – skutečnost vás zbudí, v zrak procitlý vám blyskne prosy třpyt,
ty vzdušné city uniknou vám z hrudi, a srdce bude jiným bohům bít, a kdo ví, co vás jednou ku oltáři povede s mužem, s nímž budete žít,
však jako jiným klid vám zaplá v tváři. A vzpomenete-li si jednou dále na rytíře z těch dávných dětských let, na princeznu a bohatého krále
a tehdejších snů svojich vábný svět – pak řeknete, že láska čistá, snivá jen v komediích ještě vyjde v květ, a už i tam že špatný konec mívá...
Cookies on Poetry Cove