Z počestných harémů jen jen je vypustili, už na lovy se chystají: ty oči hladové roj opojných střel střílí a těla vůní opájí.
A výstrah morálních ty známky, jež jste kdysi jim ku postrachu vztýčili – jsou směšní strašáci, z nichž posměch dělají si jak vrabci z hadrů v obilí.
Jde za obětí svou ta duše jejich chtivá v bál, diner, five-o-clock, jich úbor lovecký vše odkrývá, co skrývá i výboj hlásá zrak i krok.
A chvátí výdechem i slovem prostřed tance a oběť – ráda se jim vzdá, co doma dítě jich, svěřené guvernantce, se po mamince teskně ptá.
I to se přihází, že loveny jsou samy – tu rády nesou oběti, ať bílou silnicí, ať jenom pěšinkami, jen když se k cíli doletí.
Jen když je naposled a vždycky konec jeden, to rozjásané halali a v průběh šedých dnů se vsadí chvilka-eden a smysly horkem zahalí.
Plod věd a kultury jim dává pomoc cenou: háv duchaplné floskule pro nahý smyslů hlad, pro vášeň obnaženou, pro líc morálky ztrnulé. –
A to je Nemesis, kdy strašným písmem píše své mene, tekel, ufarsin pro lidskou společnost, pro k pádu zralé říše, pro vše, co klesne tíhou vin:
z počestných harémů ty ženy vypuštěné se dostavují s hladem svým – tak roje komárů šíleně rozvířené se honí v slunci podzimním.
Cookies on Poetry Cove