V.

Královské a věnné město má tré tisíc bydlitelů, jeden kostel, dvacet hospod, pivovar a vinopalnu,

dvoje noviny, jež jednou za čtrnáct dní objeví se: „–ýsské Listy“, věrný orgán opatrných otců města,

„Volný Občan“, bojovný hlas bezohledné opposice (genesi jich čtenář najde o několik stránek níže).

Náměstí je pěkné, velké. Patricijské domy stojí kolem něho ve čtverhranu, nad ně radnice se zvedá

se zarudlou sešlou vížkou, v jejíž špičce dvojocasý lev se podle větru točí. Kamenný Jan z Nepomuku

stojí v středu; jednou v roce, v překrásném měsíci máji, bývá natřen lesklou hnědí na obecní útraty.

Hrbolatý křivý chodník podél pat se domů táhne, přetínán je smrdutými stružkami, jež plynou z domů

a jež na náměstí tvoří filigránské veletoky. Po celý den starý metař hromadí tu v drobné kupky

slámu, prach a nečistotu; vítr pak, či bujná mládež pravidelně rozmetá je při dne sklonu; druhého dne

metař skupí je zas znovu. Z náměstí je pěkný výhled ku západu; ulice tu níží se a přes ni vidět

hřbitov s kapličkou a kříži, černavými cypřišemi, pomníky (tam v klidu leží hrdinové městských tradic)

a dál pole, pruhy stromů podél cest a hnědé skály; v jednom místě probleskuje v slunečních dnech plocha Labe;

pak je modrá dálka, dálka, jen zvon Řipu s bílou špičkou zřetelně v ní rýsuje se. Chloubou města je však zámek.

Rozlehlá a pevná stavba s věží, jejíž střecha kryta barevnými tabulkami, mohutně ční nad Labem.

Věky, které přes ni vály, nechaly tu také stopy. Hradní příkop, silné valy, zeď střílnami opatřená,

stará okna, erby na zdi, tmavé žaláře a chodby; a zas v starém sešlém parku tajuplné pavillony,

fontány a velké vasy s omšenými amoretty, a zas jedno křídlo zámku s okny čistě moderními,

s plyšovými záclonami, s teploměrem na skla rámu; a tam v parku náhle vejdeš z rokokové smavé doby

do záhonů zeleniny – tak tu vážně na tě dýchá mlčelivý konglomerát zašlého a přítomného...

Páni z Krajků drželi zde nad Pikharty kdys svou ruku, zbožné písně chvěly tenkrát korunami stromů v parku;

zádumčivý císař Rudolf s této věže pozoroval běh hvězd s mistrem Tychonem; Bannér sídlil tu – lid dosud

vzpomíná té švédské metly a té jeho pakostnice; vévodkyně z Berry v parku galantní svá dobrodružství

žila za měsíčných nocí – patricijské dcerky rády chodí dneska po těch místech a tu rdí se vzdychajíce...

Park je otevřen teď městu. Zámecký pán žije v dáli. Správce jeho, tuhý Němec, sídlí v zámku v onom křídle,

kde jsou okna s teploměry. Letný pán ten, vážný, přísný, před nímž zdaleka se smeká, jemuž chudina a mládež

na potkání – starým zvykem – ruku líbá, velké slovo vede v žití toho města. Není činným na radnici –

nemá k tomu dosti času: správa panství, nad to ještě pětadvacet roků drží okresní už starostenství –

ale intimní jsa přítel pana purkmistra, je radou ve všech spletitých mu věcech. („Volný Občan“ perfidně se

o tom často vyjadřuje: Hlava města na radnici, ale svatý duch jen v zámku. – Pod čarou pak feuilletonem

průzračně dost povídává, že prý ještě intimnější přátelství pan správce chová k tlusté paní purkmistrové –

ostatně v tom celé město nevidí nic závadného.) Nový most přetíná Labe. Pěkným hájem lip a dubů,

jejichž sněti ve výši se dotýkají tvoříce tak fantastickou šumnou klenbu, dojde k druhému se městu.

Jeho jménem rozchvívá se v Čechách každá zbožná duše: poutnické to svaté místo s chrámem, posvátný kde obraz

způsobil prý na tisíce zázraků... Z nich podnes tyje kapitola tlustých kněží, sta a sta pak dobrých lidí,

již tam v nízkých domcích sedí celý podzim, celou zimu, jako pavouk ve své skrejši; když pak z jara začnou vláti

korouhvičky venkovanů, mariánské písně plní celý okres, když tu spějí družičky a zbožné baby,

bujní hoši, snědé holky ze všech končin naší vlasti k tomu místu – vyhrnou se s plátěnými svými krámky,

lapají ty zbožné duše, vyssají je, jak jen možno... Toť as místa, kudy vedla stará paní svoji Lucy

druhého dne po příjezdu... Čtenáři můj, pozoroval’s někdy život v mraveništi? Filistrovský hmyz ten žije

pravidelně, maloměstsky. Všichni znají se a každý určitou má práci denní, vyjde z rána, potká druha,

tykadly se omakají, jakby vyprávěli sobě sny z té noci uplynulé, drobný klep a novotinu,

pak jde každý dál svou cestou a hned setká se zas s jiným, zas postojí, porozpráví a dál spěchá. Znají as už

každý pohyb těl svých, každý nejjemnější odstín nitra, všecko ze svých minulostí – a přec sladký zvyk je nutí

letmo spolu pohovořit zas a zas jen o témž, o témž jako včera, tak dnes, zítra. Při tom konají svou práci

jaksi mimo, jako něco vedlejšího; přijde večer, navrátí se v mraveniště a zas po všech chodbách, síňkách

seskupeni dva, tři, čtyři stojí až do tmavé noci v malicherném rozhovoru. Však ten rozruch, když v ně padne

cizího cos!... Jako diví pobíhají, vyzvídají, zanedbají denní práci, tykadélkem křeč jim chvěje,

zvědavostí... shlukují se, debatují... kurážnější vrhají se na ten předmět, se všech stran si prohlédnou jej,

oklepají a pak běží, až se hlavičky jim třesou, nazpět v plenum... – Bleskem létla zpráva městem: Přišel Jiří

se svou tetou, přivezli si sebou jakous cizí slečnu. Kdo to? Kdo to? Není z přízně (důkladně se v městě znají

všechněch členů rodokmeny), tak jen fantastické bájky, kombinace, povídačky po městě se rozlétají,

avšak vyprávěči sami nemohou jim dobře věřit. Není okna v celém městě, kde by, když šly dámy kolem,

neobjevila se hlava s kritickou dvojicí očí; kdo je potkal na ulici, na náměstí, v panském parku,

zastavil se, ohlížel se, druha chyt a dlouho, dlouho postál s ním a hovořili... Odpoledne kolem druhé

vybatolila se z domu tlustá paní purkmistrová. Pivoňkový hedváb šatů, světlé rukavičky k loktům,

klobouk plný klátících se višní, květů, pestrých per, hlásaly všem dobrým lidem cíl kýs velký této cesty.

Den byl žhavý. Perly potu tryskaly jí v plných tvářích do dvou rýh se slévajíce pod očima. V temně rudém

stínu svého slunečníku drobným nehoupavým krokem jde tak, spíš jakoby plula, hlavou točíc v pravo, v levo

děkuje všem slušným lidem: „Guten Tag!“ a „Pozdrav pánbu!“... Zadní stěnou přiléhaje ke zdi zámeckého parku,

čelem hledě v lány polí stojí dvorec Jiřího. Paní purkmistrová vešla na rozsáhlý dvůr. Krom slepic,

hus a kachen, hejna vrabců, holubů pár, vrtících se na kulatém holubníku, neviděla ani tvora.

Žhavým vzduchem rozléval se zápach stájí, vůně sena. Paní purkmistrová míří kolem bytu šafářova

k jednopatrovému domu na zad dvoru. Žena jakás vyšla právě, uhlídá ji, otře ruce o zástěru,

běží k ní a líbá ruku. „Pozdrav pánbů, nechte, nechte,“ blahosklonně nastrkuje ruku paní purkmistrová,

„paní radová je doma?“ „Ano, prosím, jednostpaní,“ („paní radová“ je titul tety Jiřího). „Pan Jiří?“

„Také doma, jednostpaní. Sedí s šafářem a píšou. Ňáké účty. Milostpán teď sám chce převzít hospodářství.

Zůstat tady. Počítají.“ „A ta slečna? Kdo pak je to? „Nevím, prosím, jednostpaní, Člověk řek’ by, že to bude

dcera naší jednostpaní, ale není. Sama nevím. Jsou tam spolu –“ „Díky, díky – nechte, nechte.“ – Je to pokoj

veliký a vybílený, židlí pár, stůl, velká skříně z temně dubového dřeva s řezanými ornamenty

jediným jsou nábytkem. Se stěny se dívá z rámu olejový Hus a Žižka, mezi nimi na podstavci

stojí soška Poděbrada – otec Jiřího tu strávil delší půli svého žití – obrazy ty, nábytek ten

jsou tu jeho upomínkou. Stará paní sedí s Lucy u otevřeného okna; jetele lán venku leží

v stínu domu; pampelišky dukátovým svojím květem proskakují tmavou zeleň. Cvrčkové v něm hlasně chřestí.

Jaksi bezmyšlenkovitě drží Lucy v ruce knihu dlouhou, úzkou, v staré kůži s pozlaceným ornamentem.

Tu ji stará paní našla, je to milý soudruh z mládí: Novalis. A stará paní vzdychá slastí „Čti jen, dítě!

Ach, ten Heinrich z Ofterdingen! Blaue Blume! Přečti si to! Já ho četla celé noci!“ – Paní purkmistrová vešla.

Hlasný výkřik. „Ach, Frau Räthin!“ „Ach, Frau Bürgermeisterin!“ Objaly se. Vodopády neposlouchaných slov plynou;

v posled paní purkmistrová usedne si. Bystrým okem dvakrát, třikrát změří dívku, teta zachytí ten pohled.

„Moje Lucy,“ představuje. „Ach, mě těší, s’freut mich,s’freut mich. Na dlouho k nám?“ Lucy rdí se. „Na vždy, na vždy,“ teta rychle.

„Slečna žila dříve v Praze?“ „Ano, v Praze,“ Lucy spěšně. „Nevím, nevím, jak se bude líbit slečně ten náš život.

Fádní venkov, malicherný, nehlučný, bez interessu, prostí lidé – slečna, tuším, zvykla asi jiným sférám –“

„Ne, má Lucy,“ přervala niť stará paní, „bude tady zcela jistě spokojena. Ba, ten venkov svědčit bude

jejím nervům, jsou tak nějak rozrušeny –“ „Jistě, slečno, tady nabudete zdraví. V případě tom jistě, jistě.

My zde žijem idyllicky. Spořádáme ňáký výlet, zábavy – však, smím snad ptát se: není slečna zasnoubena,

nemám vlastně gratulovat? Snad pan Jiří? –“ Lucy hoří vnitřním ohněm. „Chraň ji pán bůh,“ rychle vpadá stará paní,

„to by byla pro ni trefa! Raděj bych jí vlastnoručně přivázala kámen na krk a tam potopila v Labi!

Aber sagen Sie mir lieber, werthe Bürgermeisterin, co je nového? Co město? Naši známí?“ „Ach, Frau Räthin,“

z hloubi duše oddychla si nyní paní purkmistrová, „mnoho, mnoho. Myslete si, doktorka zas...“ (doktor totiž,

hlava městské oposice, vydavatel „Občana“, byl zapřísáhlým nepřítelem pana purkmistra), „ba ano,

je to ženská beze studu, viděli ji ondy v lese v tuze důvěrném tête à tête s panem adjunktem! Nu, věru,

ona má v tom přec už praxi, bůh ví, kolikátý už to! Ostatně se časem zdá mi, že to rodinným je zvykem:

u nich; doktor aspoň klidně na to řádění se dívá – ovšem, svědomí! Frau Räthin, před týdnem zas musil poslat

služku do Prahy! Nu hleďte, to je městský mravokárce! Ten chce pošpinit čest moji! Jeho plátek psal zas ondy

– hanba mluvit – o mně, o mně a o našem panu správci! Ničemnost!“ Choť hlavy města zarděla se jako krocan

od čela až ku lalochu; dál se sunou historie nechutné a skandalosní, celá městská oposice

v půl hodině tady stojí ve špinavých nedbalkách – „člověka jen to můž’ těšit,“ končí paní purkmistrová,

„že je celá naše strana v tomhle jako křišťál čistá. –“ Ještě několikrát jemně dotekla se skořepinky,

v níž tak pevně krylo se jí tajné jádro cizí slečny – vždycky marně; za to platně začínala vždy a znovu

sahat do kalného proudu, jímž se valí život města... Dvě hodiny seděla tak. „Teď, Frau Räthin, poroučím se,

s bohem, slečno, shledáme se na nějakém výletu, nu, sbubnujeme záhy něco.“ Povznešena – jako bývá

vždy už slabý tvor ten člověk, když moh’ pár svých spolubližních počernit – šla hrdě, pyšně z dveří paní purkmistrová.

„Vidíš, Lucy, taková je,“ povzdychla si stará paní, „teď dej pozor: dnes či zítra přijde její sokyně,

doktorka; a všecko tohle budeš zase slyšet od ní, ovšem, že jen změní jména. A to nejsmutnější při tom

je, že zas to bude pravda, jako pravda je to dnešní. Je to svět! Za našich časů přec to takhle nebývalo!...“

Lucy vytrhla se. Dosud dívala se zamyšleně na vlnitá jeteliště: „Ale, teti, řekni mi jen,

co je to zde za poměry? Odkud tohle nepřátelství mezi dámami?“ „Ah, ano, to je pěkná historie.

Zrovna jako anekdota. Pár let tomu, byly obě, doktorka i purkmistrová vůči sobě jako sestry.

Třetí v jejich spolku byla paní sudí. (– Nebožka teď –.) Ty tři byly všude spolu, na besedách, na procházce,

na zábavách, děti svoje v kolíbce už určovaly za sebe – nu, příslovečným mohlo být to přátelství!

Zatím sudí stal se radou kdesi u krajského soudu. Přátelství to trvalo dál. Doktorka i purkmistrová

den co den tam psaly listy radové. Snad dva, tři roky. Milá radová tu zemře. Rada, muž to vypálený,

škodolibý starý satyr, pošle drahým přítelkyním ženy svojí na památku velkou bednu. Sezvaly si

paniček pár ještě z města a teď plny vzdechů, stesků otevrou ji. Balíky dva leží uvnitř, nápis na nich:

Milostpaní purkmistrové, milostpaní doktorové. Na dvě kupy rozdělí se zvané dámy. Balíky se

opatrně rozpečetí: psaní v obou, samá psaní! Ty, jež psala purkmistrová radové, má doktorka teď,

a zas opak. – Neptej se teď, jak se skončila ta scena! Obě div se neporvaly! Všecky listy od a do z

byly jedna pomluva, klep, choulostivá historie, inu, vše, co nejhoršího o té druhé! A tak jedna,

tak i druhá! Druhého dne bylo toho plné město, to byl ruch a šum a život, jak by byla revoluce

vypukla! A od té doby jedna druhou nenávidí jak své hříchy! Teď to rostlo. Přišli do toho i muži.

Doktor s purkmistrem, dřív dobří, přenesli spor na radnici, v správu města. Doktor začal zvát se nyní „Mladočechem“,

purkmistr zas „Staro-“. Doktor založil list a teď bouchal každých čtrnácte dní do nich; konečně i purkmistr však

rozhoupal se. Založil též noviny své. Teď se perou zrovna na nůž... Ale hele vidíš tam tu štíhlou dámu?“

ukazuje paní Lucy přes jetel a pole k cestě, „to je paní doktorová. Jde k nám. Tak se jenom připrav...“