A žijem. Jak? Nu, dobře jednotlivě, ba, blahobyt je na té naší nivě a tak jsme syny přítomné jen doby, jak včerejšků a zítřků nebylo by.
Jsou mračna na obzoru – obav není, jsme důvěřivě na vše připraveni – což, nějak bude; kdo je demokratem, o svoje já se stará moudrým chvatem.
Čas tloušťky přišel na národ a na lid. Tak jednotlivě. – Nač si prsty pálit pro prapory a jakás kolektiva? Je dobře, když tvá osoba je živa.
Tož tedy slavným rekům od Zborova narostla břicha. Též ta živnost nová, jež z rakouských nám zkvetla kriminálů, je rovna výhodnému kapitálu.
A obchod v perech – nad ten věru není, leč nutno k peru přidat přesvědčení, jež ostatně se přidá velmi lehce, neb přesvědčení samo nikdo nechce.
Zvyk nádavků pak u nás vůbec kvete: Když koupen vůdce, stranu dostanete nádavkem k němu. Tak se přišlo na to, že máme stát, jak snil kdys o něm Plato.
A jestli něco smutek jakýs budí a pošetilce ještě nějak trudí, toť pohled na prapory z anno kdysi, jež odhozeny v blátě smutně tlí si.
Ztratily barvu, svěžest veselosti – což – sloužily kdys, pašol! – na tom dosti – dnes neví se už, co by s nimi bylo a žerděmi se pěkně zatopilo.
Těch bojů, v kterých vlály, nyní není, a dobře tak. Nač marná zápolení. Řím soudili jsme v dobách revoluce – dnes líbáme zas uctivě mu ruce.
I vlastní dějiny jsme zrychtovali: Hus? Do musea. Jiní reci vstali: ten svatý Václav. Možno pro útěchu, že vrátíme se taky ku Vojtěchu.
A Jana z Lucemburku odkuds kosti si převezeme s hlučnou nadšeností. Přemysl Oráč také přišel k právu – tak slavme dále slávu slavných Slávů.
Snad takto duše zakrňuje řádně – i to se spraví. Též prý nenápadně zeslábla páteř, změkly kosti jaksi, a svědomí se scvrklo při té praxi –
Nic nevadí nám, neboť žijem, žijem, vše zaháníme optimismu kyjem, ty dnešky vyleštěné se nám blýští a salutujem pyšně dobu příští.
T. G. jak vždycky: presidentsky stroze, a E. B. ve své svatojanské pose jsou ovšem optimisty beze hranic – (ač z dnešků je jim velmi často nanic).
A vůbec máme spousty optimistů – dík práci obezřelých žurnalistů. Ó velkolepí naši žurnalisti! Ti často 2 x 2 = 4 zjistí –
a také 5, jak potřeba to káže. Jsou tribunálem velmi tuhé ráže v umění, vědě – není odvolání a nikdo se už nepokouší ani.
Básníci četní proměnili lýry na jazz-band. Právem. Byl to přepych čirý. Teď možno tolerovat šprýmy tyto, když nerýpají a nic nestojí to.
I humor máme! „Psiny“! Jak z nich živo! Už ve velkém se robí jako pivo, padesát listů už se o ně stará a především ta naše mládež jará.
Je tedy celkem o vše postaráno a klid by byl. Jen strany, strany, ano, jen tam to stále vře – toť závist litá, jež zrabiátní vepře u koryta.
Nu, utěšme se... nic netrvá věčně. Stát u těch koryt nelze nekonečně. Až budou syti... všichni beze křiku... mír trávení pak skane v republiku.
Co víc chtít? Vidno, vše že v pořádku je a to, co není, dál se napravuje – svých věcí správu dobře v ruce máme a tak ji dětem našim odevzdáme.
Cookies on Poetry Cove