Byla dobrá, byla milá,
ráda mě též z duše měla,
byla – nač si nepřiznati? –
sladce hloupá jako cukr.
A co jiné chytrostí svou
hodiny mé zabíjely,
sladilo mi dobré dítě
celé dny svou naivností.
Ale byla sladká ke všem,
a z nich jeden člověk mladý
o jednom dnu únorovém
sebral mi mou sladkou hloupost.
Potom jsem jí často vídal
na ulici. Tloustla mile,
v staré lásce cukrovala
líc mou pohledy svých očí.
Ani trpký být jsem nemoh
v duši svojí. Do dnes mám ji
v upomínkách dobrou milou,
sladce hloupou jako cukr.