Untitled

Stál jsem mezi mrtvolami, svěží byl kol vzduch – najednou se, dobří bozi – zjeví zas můj druh.

Chlupatý čert vedle stane, ruce sobě mne: „Děkuji ti, bože milý za spasení své!

Vykoupen jsem, klidně vrátím zas se k bratřím svým, kéž jen, bože, bude možno, rád se odvděčím.

Rád teď budu v zimě, mrazu na trhu zas stát, rád se nechám uličníky zase kupovat.

Za těch pár let zblb jsem skorem z těch všech hloupostí – však je konec, sláva tobě, bože s výsostí!“

Poskočil a vytáh šátek odkuds' od pasu, na zem pěkně rozestřel jej k mému úžasu.

„Co to bude, brachu milý?“ já se čerta ptám. „Ptej se: co je – a to vidíš, šátek rozkládám.“

Rozložil a začal snášet bojce do něho: nový zázrak! Každý byl tak tvaru malého,

jako hračky, jimiž děcko vesele si hrá – každý bojec scvrklý, drobný, loutka bezduchá!

„Tvoji reci! Teď je vidíš v pravé podobě! Tak jen ležte, pimprlata, hezky na sobě!“

„Co s tím počneš?“ ptám se dále. „Odnesu to k nám, otec Satan přehlídne to, pak to v plamen dám.

Vždyť to lepší je než dřevo, a v nynějších dnech víš, co peněz promrhá se jenom v polenech!

A už na šátku mu leží těla veškerá, má tam Tumu Krvavého, Grégra, Špindlera,

Sybillu i Rokycanu – všecky už tam dal – najednou však – zase zázrak! – bratr Tuma vstal!

Protáh se a vesele plác ruku o ruku: „Palcát mi nic neudělal, já jsem z kaučuku!

S bohem, bratří! Čerte, pusť mě, neztratíš snad nic, však já bojem zabývat se nebudu už víc.

Půjdu nyní k Národnímu, s Mošnou promluvím, snad přepustí něco úloh schopným rukám mým.

Snad že on se k ubohému tvrdým nestane: snad mi dá hned principála z naší „Prodané“.

Už jej třímá třicet roků, mám též třicítku,*) pro mou činnosť nemůže mít Mošna výčitku.

Budu řvát a poskakovat takhle, čerte, tak“ (A Krvavý Tuma skákal poule směšně zrak).

„Pensijní fond též snad bude vzhled k mé práci brát, třicet let mých mezi bojci bude počítat,

jako bych byl u divadla býval jaktěživ a hrál toho principála lidem na podiv!“

„Pašol!“ čert řek, „jdi si, bratře, kam tvá duše ždá – jeden víc či jeden méně – to nic nedělá!“

Poskočil si dvakrát, třikrát starý Husita – kéž jej jenom dobrý Mošna vlídně uvítá!

Tu však Sybilla – též zázrak, vlastně zázrak ne! – už jak matematik znal jsem, že to nastane!

pozorně se vyvinula z nitra uzlíčku: „Mně nic také vlastně není, pusť mě, čertíčku!

Jako bratr Tuma chci též v ústraní kdes žít a minulé svoje žití hledět napravit.

Poctivě se budu živit na vesnici kdes, za tebe prosby vysílat k bohu do nebes.

Hleď, vždyť já jsem v jádru vlastně tvor tak nevinný, budu jim i nyní zvenčí na své staré dny.

Principiis obsta! řekl Horác, plný dum, překládával jsem to vždycky: Vzdoruj principům!

Ba, jen hloupostí byl hloupou ten náš boj a vztek – v traktátech já rozhlásím to světa v okrslek.

Nechci více slyšet o tom; ty však pravdu máš, že si čeládku tu trhlou moudře sesbíráš.

Půjdu někam do zátiší v dálnou vesnici, dám se najmout na funusy, žena plačící.

Karty budu vykládati, kravám čarovat, porodnický kurs bych mohla také studovat.

Víš, že latinu znám trochu, mluvit také znám – –“ „Těžko, holka,“ čert ji přetrh, „tebe nenechám!“

„Ale pusť ji,“ pravím čertu, „prosím o to též!“ „Pak ale jen na tvou prosbu! Pašol, holka, běž!“

Jen se v cestě zaprášilo. Panna Sybilla z místa neštěstí a hrůzy v dálku pelila...

„Dosti,“ čert řek. Svázal ranec pevně uzlíky, přehodil jej přes rameno, nebyl veliký.

„Adé, brachu,“ dal mi pracku. Už jsem nezřel jej – po tom všem se rozloučit moh věru dojemněj'!

Byl jsem sám. Čert bojce odnes. O čem psáti dál? Vždyť ten taškář s mými reky též mi látku vzal.

Ale jak on, tak i já jsem v duši vesel byl – zív jsem pouze a tím ze sna jsem se probudil.