* * *

Jen Věčnost byla, jež se Nic též zove, A Času nebylo a Prostoru ne, jen hluché prázdno. – Zasnila si Věčnost, jež Nic též slove, a sen stal se tělem.

Čas okřídlený vznik a letěl, letěl, a Prostor objevil se, a v něm světy, jež, jakby uniknouti chtěly ohni v jich nitrech planoucímu, kroužit začly

kol sebe, kolem jiných – dál a dále, jak žhoucí bolest hnala je. Dvě děti vysnila Věčnost, jež se Nic též zove: Smrt s Životem jí z lůna vyskočily

a za ruce se vzavše putovaly dle příkazu své Máti. Ve spirále se Život začal rozvinovat, hýře ve formách měňavých a bujných, pestrých,

tu k hvězdám vzpínaje se tvořil bohy, tu pod zem zapadaje sklenul peklo. Atomky jeho, vírem vysílené, Smrt sbírala a kladla v hlínu země –

leč on dal vznikat žhavým milováním zas jiným, novým – atomky ty žily způsoby svými: požíraly sebe v zápase o chléb, ženy, kusy půdy,

o hroudu zlata – kupily se v obce a válčily. A kupily se v státy a válčily – tu o přeludy slávy, tu o čest, hranice a panování –

o hlouposti, k nimž zřela máti Věčnost, jež Nic též slove, shovívavým zrakem, neb bojem musilo být jejich žití a lhostejno pak, oč se boj ten vede.

A válčilo se kopími a meči, pak přisla k tomu děla – nemluvňata, jež brzy vzrostla v bystré odborníky a potom elektřina vmísila se

a plody chemie i bakterie um lidský doved vstavit v službu války – Tak dráhy spirála se roztáčela vířivým proudem. Vědy svítily v něm

jak pochodně, jež jedni, klesajíce, do rukou mladších věrně odevzdali, a jiskry modré, zelené i rudé v něm blýskaly – to plody uměn byly,

jak dumní umělci je vypouštěli k potěše snivých duší. Život plynul – kam? sotva věděl, ač mu kněz i vědec cíl vztyčovali, ač mu mudrcové

svých zpytů výsledky před oči kladli. Dál valil se – ne k lepšímu či k výši – jen ku předu, jen dále – dále – dále – což bylo jediné, co jisto bylo.

Svou cestu uběhlou zval dějinami, což značí slávy síň, soud, popraviště a Smrti zahradu – Smrt, sestra jeho, vše milosrdně sbírala a kladla

v klín černé země. Tak se valil, valil a vzpínal se a klesal na své dráze, plál pochodněmi, pršky jisker metal – až přišla chvíle, kdy se skončiti měl

sen matky Věčnosti, jež Nic též slove, sen kratičký, jak zamžiknutí očí. Žár vnitřní vybuch z niter všech těch světů a strávil je ve strašném autodafé,

na bílý popel. Života let stanul jak avion, když zasažen je bleskem a rázem pak se zřítil se své dráhy v pýr proměněný, k té, jež vysnila jej,

jež Věčnost je a také Nic se zove. Smrt padla s ním, neb byla sourozenkou s ním bytím spjatou – v tmu se rozplynula, Čas, Prostor přestaly. A bylo hlucho

a prázdno. Věčnost jenom zase byla, jež Nic též slove.–